Seznam článků Heleny Křovákové:

                              

 

 

Právo na smutek

Miláčku, ty tu nejsi

Otec Slunce, matka Luna

Hýčkejte si svého anděla strážného

Pouštěj, ale neopouštěj!

NLP /Neurolingvistické programování/

Žena, která všechno zvládne aneb Ž.P.M

Milenec

Volání divočiny

Modlitba k penisu

 

Srdce jako kompas

Mohendžodaro - být milenkou světa

Tantra  - umění být ženou

Z vděčnosti -  mužům 

 

Žena jako pramen, žena jako vyschlá řeka 

Kde je divoký muž?

Žena - muž: Bod nula

Tantra, probouzení divoké ženy...a co dál?

 

 Tantra a léčení

 Proč si mají ženy dopřát tantrickou masáž...    

 Proč si muži dopřejí tantrickou masáž     

 Sexualita versus tantra

 Tantra a krása ženy

 Osobní cesta ženy k tantře

 Prosba na naše muže

-------------------------------------------------------------------

Právo na smutek

     Neradi, velmi neradi opouštíme ten jasně nasvícený, zalidněný prostor. Jako herci vděční za roli nechceme dobrovolně opouštět kužel světla, reflektorů, diváky a pozemskou slávu. Má to svou návykovou energii. ( Někdy nás z jeviště doslova vynesou) Ale jsou doby nádechu, a …i výdechu. Datum expirace našeho doposud vyhovujícího výkonu.

Jsme při něm většinou sami. Tenhle rituál nemá rád diváky, ale spíš tiché soucítící bytosti. Stačí cítit jejich přítomnost na dálku, bez falešných gest. Věci se dějí bez spoluhráčů, zevnitř a s pomocí přírodního běhu. Leden v sobě nese mrazivou tichou vznešenost bílé samoty. Dává nám šanci a soucítí s našimi konci. Neobtěžuje a nesvádí příliš ohnivou energií. Nechá nás sobě. Možná byl uplynulý rok až moc turbulentní ve výzvách, bral a odkrýval. Moudrý leden nám dává právo na výdech a zastavení před prvním novým krokem. A právo na smutek jako oslavu. Jsou malé konce, něžné konečky, jsou i ty zásadní, větší, děsivé, zvratové .(O)pustit uplynulý rok,život, pustit staré strategie přežití a zvyky, pustit své křečovité držení se bezpečí, pustit výplody své strachující mysli a náplasti iluzí. Nevědomé ještě bojuje z posledních sil o důvěrně známé staré „prověřené“ hodnoty, ach ty zvířecí instinkty přežití, ach má dětská malá dušičko ! A nové si v klidu čeká s úsměvem na své. A dost možná na den přesně ví, kdy přijde na scénu.

      Pouštím jako urputná Račice s ascendentem taky v Raku dobrovolně nedobrovolně z klepet lpění na starém útulném domově, na přebujelých věcech, svou závislost na muži, nemám hmotný domov,odpojuji se, spojuji se v sobě, a napojuji se (ať chci nebo ne ) na úplně nový zdroj baterií. Mám starou potrhanou mapu. Brblám, co si to na mě vesmír vymyslel, když chci přeci jen teplo a bezpečí!!! Rok opice se, zdá se,,mnohým zahustil a zhmotnil, co viselo ve vzduchu! Tančím na špičkách. Padám. Balancuji. Bilancuji. Zmatkuji. Učím se od základu. Bojím se. Někdy drhnu a nedávám to zlehka.

      A při tom všem klopotání pozoruji a objevuji. Srdce nerado drhne, spíše raději „přede“. Povím- li mu zázračnou a tak jednoduchou mantru: Máš právo na svůj smutek!, přede najednou jak vyhřáté kotě v bezpečí. Jedna věta a co udělá! Má dovoleno se procítit, ať se venku děje cokoliv. Je klidné, protože mu dovolím žít po svém. Regeneruje a s každým dechem cítí, že je TADY. Na divácích nezáleží, je to můj PROJEKT, který vyžadoval pečlivou přípravu, mapování zdrojů, síťování, prověřování, let vzduchem, nadhled i podhled, casting a zkoušky těch pravých aktérů. Když svůj odvážný Mistr Smutek ukrývám, tlačí, bobtná v břiše či hrdle, prochrchlává se ven spolu se zlostí (na sebe samou). Nemusím mu často ani dávat konkrétní nálepky, on je někdy tak trochu ze Vzduchu a ze Všech, Z energie Vánoc, co nejsou vánoce, z nákupního centra, co se leskne jako obří chrám, z polámaných a zmrzačených bříz po minulé zimě, z v pořadí už desátého krimiseriálu v televizi v tomto týdnu, co nás snaží vlákat do „prožitku divokého života“!

A výzkumník se nedá a dál se s loveckou posedlostí ptá. Co je ten nej nej SmutekSuperman?? Ztráty a úmrtí milovaných?, Odtržení od dosavadních závislostí ? Nemít jídlo? Samota? Výsměch okolí?

Nepochopení? Nedůležitost pro ostatní? Opuštění?, Ztracení ve světě širém? Zatracení? Opuštění  a samota jde hluboko do břicha a vnitřností. Je to Ono, nebo jsou to jen spouštěče něčeho dalšího? V tu chvíli se mi vynoří další obraz, ten jde jako zásah někam doprostřed pod klíční kost a stáhne hrdlo jako oprátka. Je tam zlatá klec a je otevřená. Může ven! Tlapka tygra už je venku, je natažená po čemsi krásném a zlatém jako kotě za klubkem…ale tělo třímá v brance. Možná i dřímá. Nějak zapomnělo ,jak se chovat na Svobodě.. Ono už vlastně neví, jak to vypadá. Dívám se . Je to tak padesát na padesát, říká hlava.

A ještě jeden objev zkoumá má vnitřní krajina. Jde na Smutek umřít? Možná se lze utrpením utrápit, pěkně pozvolna dodusit pod pokličkou. Neprojevený zakuklený smutek. Lze se v něm taky utopit, když se občas nenadechnete z pod hladiny a nepodíváte z břehu jak to ve světě chodí . Co je v kraji nového? Není už náhodou jaro? Lze se asi zbláznit, když přede jen v hlavě jako Smutný černý pavouk. Když jednoho dne s Mistrem Smutkem už dost přidušeni třasavým hlasem konečně „na férovku“promluvíte, že na něj fakt umřete, že to cítíte tak padesát na padesát, co že to vlastně chce? Začne se smát jako bodrý strýček z Moravy,který si uvědomí, že jeho vtip kameňák zřejmě nebyl dobře pochopen . Hoho, přeci Tvé živé srdce, vláhu slz a lesk v očích, pěkně jako „za mala“, ty hloupá!

Aha, tak jo. Smutek není co utrpení, říkáš. Jsi měkký, sametově modrý a velmi živočišný. Chceš se jen chvíli stočit do klubíčka jak embryo. Dobrá. Být se mnou v symbióze a sloužit mému životu. Oplakávat jako projev pocty, úcty k chybám a omylům, úcty k aktérům, kteří mi nahrávali , úcty ke ztraceným a mrtvým věcem a příležitostem. Já netušila, že jsi tak …výživný

Od něj se učím pomalu a bez násilí na sobě odlepúovat k druhému pólu. Zkoušet malé a větší výlety, které jsou už opravdu v mé režii. Krok- sun- krok a skok. Probuzené antény v tomto požehnaném stavu totiž velmi dobře vnímají, když potkají ten pravý druh „laskavosti“, „nevinnosti“. Zvířata, malé děti a oči starých lidí, kytky a věci samozřejmé, to je pak ta nejlepší a nejlevnější „meducína“, jak by řekly naše babičky. A „meducína „ chodí najednou odevšad. Ráno sáhnu po „nějaké“ knize („Jediné, na čem záleží“), a tam pan Neale Donald Walsch na str.150 klidně a požehnaně nakladatelem píše :

„Smutek je emocionální důkaz naší vlastní lidskosti. Kdybyste nemilovali, kdybyste nebyli plní něhy, kdybyste necítili hluboký soucit, bylo by toho opravdu jen velice málo, co by ve vás mohlo probouzet smutek. Smutek je čestný odznak vaší lidskosti. Noste jej s hrdostí. Zasloužili jste si ho za rány, které utržilo Vaše srdce… „

A tak mé smutné srdce posílá dnes vřelé objetí za včerejší „meducínu“ panu Walschovi, jako už poslalo mnohokrát Jarkovi Nohavicovi, za to co zpívá Jeho smutné srdce… a panu Jiřímu Suchému a Jeho krajině posedlé tmou, co o smutku zpívá s veselou noblesou… Ještě že ti pěvci srdce jsou … co z hloubi srdce veršujou… jakož i já tu zkouším najednou …Ou. Tolik lidské „meducíny“ najednou cítím.

A malý pohádkový doušek mě napadá na závěr. Co chtěla vlastně ta „Šíleně smutná princezna“? Toužila po pravé LÁSCE(a né aby jí někdo něco diktoval) a přišla ji v podobě veselého hravého prince. Pak přestala plakat. Tedy vlastně to celé hrála a intrikovala… A tak možná, že jednoho dne z ní bude „Šíleně smutná královna“ až pochopí, že od něj ji nikdy skutečně nedostane. Ale to už je zase jiná pohádka. On je někdy ten Smutek tak nějak všeobjímající…

Hk leden 2017

 

 

Miláčku, ty tu nejsi

 

 

Mluvila na něho, jak když voda teče. Za ty roky spolu uměla ten rychlý slovoklad . Cesta plným městským autobusem neumožňovala hlubší sdělení, ale jen taková ta prakticko domácí. „Mám rajčata, ta malá červená. Uděláme si zítra studenou večeři“. „Hm“, odpověděl „její“ Petr. Informace k němu dotekla asi jako záchodová voda, nutná ke spláchnutí. „Kluci z práce jedou v sobotu na běžky, asi ale moc sněhu nebude“, kontroval Petr vodu jasným sdělením.“ Ale mozarellu nemám, hodila by se“, přitekla svou větou Eva. Informace o sněhu k ní došla jen jako shluk písmen z jiné nezajímavé planety. Neměla v úmyslu s ní proudit, sníh ji zajímal asi jako indiána v prérii při lovu jelena. Toho „svého“ jelena. „Běžky mám ve sklepě, asi bych jel“, došumělo k ní z dalekých krajů. Zachytila to pouze jako zprávu: Nebudu tu a nebudu jíst rajčata ani mozarellu.

      Po dvaceti vteřinách si ještě vzpomněla na rukolu, ale najednou jí podivně vyschlo v hrdle. Zmizel autobus a důchodkyně s taškou na protějším sedadle. Píchlo ji u srdce a kolem krku se stáhla smyčka. Prohlédla si Petra a dotkla se v náhlém impulzu rukávu jeho obrněné černé péřovky, přes kterou stejně nic necítil. Díval se kamsi dopředu polootevřenýma očima. Byl už ve stopě s klukama.  A možná něčemu na stopě. Něčemu o moc vzrušivějšímu, než jsou rajčata s mozarellou. Její poklidný svět, kdy slova plynula do éteru a k prázdným sedadlům, byl úderem blesku do jejího mozku narušen. Pocítila v tom nevyžádaném zastavení něco jako nutkavou touhu po připojení svého pramene, splynutí řek, hledala pro ten vtírající pocit ta správná slova. Něco jako touhu nechat se nést v teplé vodě s rozpřaženýma rukama a nehlídat směr ani přítoky.

      Petr si razil ve svých představách cestu zimní krajinou, nevyšlapanou, dobývanou právě jeho sportovním výkonem, ve výpravě jako první ve stopě. Bylo v ní ticho a jen občas zašuměl sníh pod skluznicí. Přesto jeho autopilot zvládl ještě dva dodatky, které měly naprosto jasně potvrdit, že je tu a pečlivě vnímá. „Rajčata jsou teď v zimě jak umělá, ale asi lepší než husa s knedlíkem“.

      Informace slov k ní dolétla jaksi bez vnitřního srdečného zásahu. Její písmenka jakoby vytvářela další obranný plot kolem už tak silné péřovky. Tady, v autobuse, jí došlo,  s rukolou a mizejícím úsměvem na rtech, že si jen tak pro sebe povídá a splachuje, možná roky.  To, že slyší ze svých úst ty obyčejné, nepotřebné,  prakticko- domácí věty, ji konejšilo v bezpečí a utvrzovalo ji, že navenek existuje a spojuje se. Hází záchytná lana ze svého vratkého člunu tomu druhému. Vždycky se jí zdálo, že „vyvolený“ je chytá, drží…… ale najednou si nebyla jistá. KDE JE? Nechala se ukolébat jeho „domácím“ autopilotem . On byl pravděpodobně někde …napřed, nebo možná pozadu, protože to bylo nutkavější. Něco nedokončeného se v něm vzpouzelo být ochočeným „rajčetem s mozarellou“ a „husou s knedlíkem“. Viděl bílou pláň a možnosti. Vzpomněl na tátu, jak si někdy, vzácně, vyjeli sami do hor a na starých dřevěných lepivých běžkách šustili do neznáma. Cítil „kluky“ z práce a sympatický  pach jejich propocených triček v hospodě  po  výstupu na hřeben. Cítil ten šimrající pocit nebezpečí, když se obloha a vzduch promění ve vánici, metající do tváře tisíce studených jehliček, kdy náhle není vidět cíl ani teplo chaty. Tajil sám před sebou roky ten lesk v očích a vzrušený dech. Polykal ho nazpátek. Mnohokráte si po probuzení přeci předsevzal být tou nekonfliktní a nejautentičtější „husou s knedlíkem“, následně plzničkou zapitou a požehnanou. Chytal poctivě lana a příležitosti se nechat ovazovat  do teplého bezpečí.

 

A najednou ticho….už celé tři stanice. Nic nešumí, neteče. Ztichla, jen se na něj zkoumavě dívá. Dobrých pár let takový pohled nezažil, JE ONA VŮBEC TU?

     Právě že je. Najednou si připadá jako dobře propečená husa se šesti a zelíčkem červeným navrch, co zatěžkává , dusí a svazuje. Náhlá diagnóza téměř před konečnou zadusila i ji samotnou. Při teplém monotónním vrčení motoru si bůh ví proč vzpomněla na bunkr z dek a polštářů, který si stavěla pod stolem uprostřed  pokoje a svítila si v něm ukradenou lampičkou jako v opravdovém domě. Bylo možné slyšet hlasy mámy a táty, prakticko- domácí věty střídané mrazivým mlčením, jejich kroky, šustění novin a cinkot talířů a přesto být „ve vlastním“… 

     Vystoupili konečně  z ochranného obalu autobusu . Venku se stmívalo a bylo ticho, které umí vyzpívat jen čerstvě napadaný lednový  sníh. Hedvábná dečka s jepičím životem a časoprostor se na dvě hodiny mění v  přistání na Měsíci, každý krok je doslova a viditelně ten první v nové krajině.

 „ Malý krok pro člověka, Velký krok pro lidstvo“, blesklo mu nevyžádaně  blbě hlavou.  

     Jak sníh křupal pod botou křup a křup, zaleskly se mu opět nevyžádaně oči novou výzvou, kterou ale neuměl jeho autopilot přečíst. Neměl lana ani vstupní informace. Slyšel vteřiny padat každou vločku, jedna na nos, druhá na límec, třetí mlčící Evě do vlasů. Vzpomněl si na ranní výstup na Sněžku, kdy Slunce právě vycházelo a on přesně jako teď, nevěděl… co na to říct. Jako by to bylo „rozblemcání“ toho Okamžiku. Přesně tak „rozblemcaná“ a „rozvařená“ mu náhle  připadala ta jeho slupka. Péřovka, hnědý svetr, čepice…. Představil si, že to všechno nechal v autobuse a rozpřáhne se tu jako nahý blázen z Jižního města v lednovém soumraku. Bude chytat tělem jednu vločku za druhou a sledovat její úhyn na  těle teplém 37 stupnů. Je urychlovačem a popravčím ledových vloček, jen tím že prostě je. Ejhle…Ta činnost mu přijde tak svatosvatě důležitá a perspektivní, že se do ní celý zabere. Tak celý, že nepostřehne ani obdivný tichý pohled mlčící Evy.  Výzva nepopsané bílé krajiny.

 

Hk leden 2017

 

 

 

Otec Slunce ,matka Luna

Tenhle článek patří k obrázku , který je na titulní stránce, nepatří k ženským archetypům. Je tak trochu…mimo čas.. Musel vzniknout bez plánu kola roku. S myšlenkou, jaká je vlastně ta mužská síla v ženě, a pochopitelně i ve mně.
Touha přepsat své rodinné dějiny do radostnější a nevinnější podoby naštěstí nepřestává. Je pro nás, naše děti, oknem otevřeným dopředu, do krajiny s čerstvým vzduchem. Po mnoha rebelských pokusech a odmítnutích coby poloviční sirotci jako ženy zjistíme, že přes přijetí,(d) ocenění a jistého pokorného rozklíčování toho, co je s muži vlastního rodu, vlak prostě neprojede. Klubající se mužská síla musí jít k esenci. Pracuje s tím, co má v rozbaleném balíčku. Jiný už nedostane. Kde je ten pomyslný meč táty a dědy? Možná se ukryl, nejlépe pod ženskou sukni. Možná se proměnil v pero, píšící básně či štětec malující obrazy. Možná po generaci spal, možná jak Bezručův hrdina sto roků v šachtě žil, mlčel…a jeho lesk byl pokryt uhelným prachem. Ale klubíčko jde dál a touží se rozmotat. V jejich jemnosti je třeba hledat sílu, v jejich zimním spánku, v jejich útěcích do jiných světů, v jejich dočasném odpojení, tuhosti či despotické nadvládě. To všechno bylo „vychýlení“, které tak bolestně každé dítě cítí, ale i vklad, dar k rozluštění, příspěvek do hry. Píšu to s vědomím, že ženy jsou dnes fakt úžasné v hledání „Bohyně v sobě“. Pak si jistě zaslouží i svého „vnitřního milence“, o vnějším nemluvě. A tak prostě nevadí, je-li ta opravdová mužská síla (nemyslím ta vypěstovaná schopnost přežití) právě jinoch spadlý na Zem. Někde se začít musí. Zlehka, s poděkováním a trpělivostí a taky vděku. A tak vděčím za to, že muži mého rodu byli takoví schovaní písmáci do zažloutlých linkovaných sešitů, jemní malíři krajinek, lokální veršotepci a tišší kutilové, jimž s přehledem vládly statečné Bohyně plotny.

 

Helena Křováková

 

 

Hýčkejte si svého anděla strážného

 

       Je to totiž ten, co vás má nejraději.  Když nevíte, když bloudíte, když zoufáte, stojí za Vámi a šeptá do ucha tím nejlaskavějším hlasem. Možná je to váš vnitřní učitel, vaše vyšší já, kdo ví, jak nazvat slovy toho, který nikdy neopouští. Je nastotisíckrát trpělivý s vašimi chybami a nepochopenými lekcemi. Neuteče, je jak opravdová matka milující bezpodmínečně. Cítíte skrze něj svoji cenu pro celek, pro velkou společnou duši. Miluje, když si hrajete, smějete se a tvoříte, to se pak může klidně připojit. Pláče s vaším z hlouby projeveným zármutkem, hladí rány svým nehmotným dechem. Čeká roky, až se pohnete. Volá kamarády z celé sféry, když o to požádáte. Posílá je k vám v různých hmotných podobách a převlecích, že se nestačíte divit. Potutelně se pak usmívá. Přidává své ingredience do všech pokrmů, které vaříte s láskou. Vkládá hravě slova do vašich vět, když píšete. Přinese vám to správné na jazyk, když ho umíte poslouchat. Podobu má, jakou si přejete. Třeba jako tento, když se potřebujete opřít a chvíli odpočinout v bezpečném modrém objetí. Můžete ho i pohladit.  Je tu pro Vás, abyste se znovu naučili si hrát.

 

Pouštěj, ale neopouštěj!

 

Téma pouštění je pokročilou lekcí pro hledající. V jisté fázi v podstatě zásadní.Raději sbíráme a shromažďujeme, což lépe potvrdí naši identitu. Něčím jsme a Něco máme. Jsem obklopena lidmi, kteří mě nějak definovali, vytvořili a drželi tu. Potřebovala jsem je k vyjádření a uchopení svého „Já“. Pro syny jsem byla matkou, která se měla starat o jejich zabezpečení, pro přítele milenkou, pro svoji matku milující dcerou. Všichni najednou potřebují dýchat nějak ponovu. Ten kruh svých lidí jsem po svém a s nasazením všech sil kontrolovala, udělovala rady a úkoly. Mají toho dost. Jsou dospělí a i jejich duše potřebuje taky prostor pro dospělost. Má matka je už na jiné světelné pouti a věřím, že s vědoucí laskavostí chápe. Pouto bylo rozvázáno. Stávám se Novým Ničím, které i je všechny musí rozvázat z těchto pavoučích sítí a svým způsobem mě to děsí. Nejzajímavější ke zkoumání je ona nová Nepotřebnost. Ona totiž dávala jakousi samozřejmou důležitost v celém tom procesu. Jak je mám jiným způsobem milovat? Neučili nás to, nezobrazují to filmy a většina knih. Pečující láska má pro nás především onu zavazující podobu. Jsem jako mimozemšťan, který přistál do jiné dimenze a učí se v jiné gravitaci chodit. Pomalu a zlehka klade nohu před nohu. Zmizel mi občanský průkaz. Prostě jeden den byl a druhý den jako by se po něm slehla zem. Chvíli sem, zdá se, opravdu nepatřím. Nemám v této chvíli jasnou identitu. Ztratila se s mými úkoly. Snažím se chytit „za pačesy“ ty nové obzory, však je taky dobře znám. Znám rituály a moudrost žen, očistu pláče, křehkou sílu pravdy těla i divokost instinktů. Znám spojení s temnými světy i koupel ve světle. Znám extázi tvoření, kdy se celé tělo dá do služeb inspirace a jen s úžasem plní pokyny a následuje impulsy. Nejsem ponechána napospas bezednému NIC. Vlastně mě právě tohle přebíhání zabavovalo a dávalo pocit že zároveň někam a k někomu patřím , a když chci , tak nepatřím nikam a čerpám z dávné paměti. Nemám žádné návody, jak být nově tu. Snad jeden, takový úplně křehký. Cítím ho na srdci. Dovol si je, ty své lidi, kteří ti tak dlouho dělali spoluhráče v životě, nahrávali ti i kladli překážky, dovol si je milovat dál. Mají právo na svůj prostor. Pouštěj je, ale neopouštěj. Rodinu Tvé krve, která ti dává pocit smyslu. Miluj a zasahuj velmi zlehka. Usmívej se na sebe. Ať byla kolem kupa dětí, tvůj milý Ti slibuje věrnost, objetí matky pocit bezpodmínečného přijetí, vždy si tam uvnitř byla sama za sebe. Možná to šálení „být uprostřed kruhu“ vytvořilo vlastní hrad, kruh bezpečí, hradbu proti jiným „zvenku“, dělohu zrání a dospívání.

Pomalu se stávám svým kruhem bezpečí a vstupuji na novu zem. Často zakopávám, padám, pláču. Často se mé vzpomínky zaseknou v nostalgicky blažené krajině iluzí, oné první nevědomosti. Pak nastává čas pro druhý křehký návod. Zhluboka nadechnout, narovnat ramena, opakovat před spaním jako mantru Ano, odvedla si dobrou práci. GOOD JOB, má milá!

-----------------------------------------------------------------------

NLP /Neurolingvistické programování/

 

               A už zase jeden konec. Tedy vlastně začátek. Pro mě, oddanou několik let tantře a práci s tělem, spojenou pupeční šňůrou  navždy s ženskými kněžkami, často se pohybující v energii dotekové a beze slov je jím pronikání do tajů NLP. Právě dokončený výcvik Master NLP a papír Diplom má pro mě tentokrát úplně jiný vnitřní význam. Je to KOTVA. Kotva Tolerance, kotva Akceptace různých cest, Kotva Projdi se světem druhého a pak suď, Kotva Propojování zdánlivě neslučitelného, Kotva objevování, Kotva odvahy jít za svá přesvědčení. Přiznávám, zprvu se mi Ti NLP lidé zdáli strašně v hlavě. Přeci nacítím, dotknu, vidím a vím. Intuice, emoce, energie. Jasná věc. Po prvním modulu dokonce hlava reagovala urputnou bolestí, tělo nechutí  a rezistencí. Ale nyní, nyní cítím k sobě hodně lásky a usmívám se na sebe. On totiž žádný životaschopný  směr nemůže svou filosofii oprostit od těla a srdce. Vždyť oboje prostě je. Ale může si přibrat mozek jako úžasného parťáka , a to v celé jeho nevyužívané kapacitě.  Ti, kteří to dělají dobře, pracují prostě s „laskavým“ mozkem i tělem. Tyto dvě esence ukázní mozek do velké a smysluplné služby. Mohou mít výsledky, protože naše kultura prostě převážně „hlavová“ je. Tudy k ní tedy může přijít účinné léčení. No, a že je takové „pozitivní“ a nehrabe se tolik v… . No, možná je doba, kdy už lze udělat čáru prostě skočit do nového, nezatíženého, … a to ne bezhlavě, ale s pěkně vybavenou fungující hlavou, potažmo mozkem.  Když jsem kdysi tvrdila každému, ať určitě zkusí tantru, že mu změní život (ano, je to úžasná a radikální  cesta k životu a přepisu tělesné paměti a znovunarození), dnes spíš říkám, buď bdělý a zjisti, jakou cestu právě potřebuješ (Někdy je nejlepší cesta právě pěstovat řepu na zahradě) NLP mě baví, je hravé, tvořivé a vzdává hold síle myšlení, aniž by se vzdalo soucítění a empatie. Vlastně chce totéž, ale jinudy, má jiný slovník (Ten vás nesmí vyděsit, to je pro „ezoteriky“ fakt zkouška, zapojte srdce, jděte za to a obejmete všechny Raporty, Kalibrace, Kotvení a Vakogy s láskou, nebo si tomu vnitřně říkejte jak chcete!!! ) - To tam prostě vždy je, určuje to naše působení, kdy mlčíme a kdy ne, s kým pracujeme. Nevím, jestli dám NLP dostatečnou porci lásky, je dobré vědět co je opravdu Vaše, ale i  vidět za plot. Potkáte tak dost obohacující příbuzné.

 

 

Žena, která všechno zvládne aneb Ž.P.M

 

 

Mohla by mít na tričku či na čele napsáno taky VYDRŽÍM VŠE či jiné oslavné  varianty a obměny svého „posvátného poslání“. Ona totiž má někde v plazím mozku jedinou zprávu : Nesmím padnout. Nebo mě něco sežere... Predátor nebo co vlastně? Co mě tady na Zemi rozdupe, rozsápe, bez slitování, když vteřinku zaváhám, zastavím, nedržím? Rychle pryč..

        Špatná zpráva na úvod .I ty nejsilnější Amazonky pravděpodobně  jednou padnou, i když jsou známy pozoruhodné případy k patentování viz. Níže.  Pravděpodobně jednou padnou, přestože je nezradí svaly ani záda  ramena a rychlé nohy. Nesou, povzbuzené posilováním a natahováním či protahováním, náklad jako korba staré tatrovky bez ztráty jediného bodíku každý den neomylně z místa  Á do místa Bé bez jediného klopýtnutí.  Riziková místa „procitnutí“ se dají preventivně ošetřit, pro jistotu buď lehce a neškodně obalit nebo úhledně opancéřovat. Velmi důležitá je sofistikovaná selekce, co cítit a co ne. Vjemy je lepší hned po probuzení třídit pro jistotu už tak metr před tělem a smyslovými orgány na podpůrné, pochmurné, pod kůži  se lepící  a dokonce ty zapáchající. Ty jsou bez milosti okamžitě vyhnány a jak  ti bezdomovci provokativně klepou na zadní dveře každé ráno.

 

 

Protože a jednoznačně naše pozitivně štvaná usměvavá žena potřebuje JEN nevychylující zprávy, motoricky ženoucí v před, v biologické kvalitě ! To dá rozum. Postupně rozšiřuje stupeň své schopnosti zvládání na celý kruh svých blízkých. V praxi je to tak, že svůj biooptimismus rozprašují sprejem ještě před tím, než kdokoliv z rodiny ráno vstane, někdy kolem sedmé hodiny. Aby už prostě dýchal v tom JEJICH ovzduší jen, co oko otevře. Neděje se nic, co by nebylo v její aktivní režii, i když k tomu jako žena používá mnoho zdánlivě pasivně vypadajících praktik. Tak si žena, která všechno zvládne, vytváří pomalu svoji koexistencionální skupinu.

Smečku, sportovním termínem Družstvo či chcete –li, realizační  Tým. Dobrovolníci  neúnavně a s šibalským vnitřním úsměvem přikládají lopatou „sportovkyni“ na zátěži . Trochu se těší na finále, protože stereotypní příhoz už není takové dobrodružství jako bývalo před lety.. I oni chtějí oddech a změnu pracovní činnosti.  A prostě si dát taky sváču, kývat nohama a koukat jen tak na nebe. Úsměv jim pomalu tuhne na pobledlé tváři. A ona zatím běží a běží a nese a nese a neuvěřitelně rychle zase regeneruje. Panebože, vždyť ona snad přes noc zase dorůstá, zjištuje  zmatené koexistencionální Družstvo!. Včera to už vypadalo tak slibně....

A dostáváme se k meritu věci. Muži na to chtěli dávno přijít. Perpetum mobile. Apdejt dávného přání.  Je to tak snadné . Muži by s tím spěchali okamžitě na Patentní úřad. Že nás to hned nenapadlo“, ťukají si v koutku na čelo. Žena, tedy řekněme entita Ž, která Někde, Nějak, Kdesi v realitě R 2– Asi když spí či co my víme, dobíjí a nasává pravidelně svoji energii. Ráno doroste, vstane si do R1 jak ranní rosa, rozprašuje, třídí vjemy a informace, pravidelně se umrtvuje a oživuje dle momentální situace. I když večer to skoro vypadá na definitivní, neodvratitelný, plnohodnotný, šťavnatý kolaps – ráno,  houby! Tak jednoduše to funguje, hola hola! Ona si prostě přebíhá. Její sportovní Družstvo ale podvědomě cítí Zakázané uvolnění. Nemohou však přijít na to jaké. Cítí, že to není fair. Nemohou se přeci takhle snažit donekonečna, upřímně řečeno, jsou už k smrti unaveni, celé ruce je bolí až k ramenům. Vždyť to je proti Newtonovi, my si na ni posvítíme a dáme více pozor. Bosorka jedna ještěří, jen jí ocásek utrhneme, ráno už  má nový!. Na nás nemyslí.....

 

Inu, nemyslela, ale už myslí. Je poslední dobou nějaká pobledlá. Že by konečně? Ramena i po ránu drží zachumlaná do sebe, vstává po deváté, sedává na kraji postele, chvíli se pohupuje, nerozprašuje, netřídí, jen tak se dívá před sebe. Ty oči hledí ne metr před sebe, ale do mlhy kamsi. Updateovaný model ŽPM Žena Perpetum mobile má zřejmě přeci jen nějakou nevychytanou chybu. Teď dokonce klidně nechá připlout ke kůži pochmurné, přilepit lepivé.  To všechno... to její Družstvo...Dívá se na ně stále častěji..  Je poslední dobou tak nějak pobledlé, bez života, jakoby mrtvé... Asi je už nebaví ani přikládat, asi to tak bude.... Někteří dokonce pomalu uvažují o přestupu..,odpočinku, dovolené. Zvykla si na ně .... Často také v oné mlze zaslechne nesmělé Ťuky Ťuk na ty zadní dveře ze dvorku s harampádím. Někdy tam možná zajde, stejně není nějak co na práci . Její sportovní výkony , jsou- li ,vykazují amatérské výkyvy a chyby. Možná ji dokonce ty chyby nějak magicky přitahují. Ano, je to tak. Za ty roky.

Taky už našla na těle místa, která nedorůstají ani za sedm noci. Je tam tmavá díra  jak černá rozevřená tlama Lva. Když se naklonila, zaostřila zrak na ty strážce brány, ostré tesáky, které ji lemují. A konečně se naklonila ještě blíž. Proč ne. Teď, když už ji stejně nebavily staré hry a discipliny. A konečně ho uviděla.... svého osobního Predátora. Ta, která všechno zvládne konečně s úlevou spatřila svou Smrt.

 

P.S Poznáte- li se na chvíli, já taky. ŽPM - máme ji tam občas všechny.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Milenec

 

 

Ano ,mužský archetyp milence není tak vzácný v tantrických vodách. Je to radost s ním pobýt. Jeho kultem je vzývání ženských křivek, oslavování jemnosti ženské kůže i duše a tisícero dalších druhů uctění ženy dotekem, mazlením. Jeho snem je spokojená, oddaná a slastně vrnící bohyně, která sladkým pohledem z pod víček oceňuje jeho um a plně se mu poddá. Z tohoto snu se sytí, od něj odvozuje svoji dostatečnost či nedostatečnost. Myslí to upřímně a vážně, sama podstata ženského vyzařování ho fascinuje, jeho nekonfliktnost ho hladí a ukolébává. Pro potěchu své milé by vykonal mnohé, nelituje výdajů, nešetří chválou a doslova plýtvá oceňováním všeho. Ta kvete, miluje se, roztává a sytí se. Tedy do té doby, dokud dodržuje pravidla hry. Je to velmi léčivá hra pro většinu žen, které si tento druh milosti přitáhnou. Je to na chvíli jako vyzobávat z koláče jen mandličky, rozinky a šlehačku. Občas to potřebujeme a kůrky odhazujeme. Po mnoha prohraných bitvách a poníženích si bereme to právo a jen slastně lelkujeme. Proč ne. Pohráváme si se životem a rozkoší, pro tuto chvíli nechceme příliš vidět napravo ani nalevo. Naše tělo je jak zavlažená půda, měkká ornice, do života se vrátí smích a hra. To tělo má zase svou úctu, sebevědomí a radost. A ještě něco , začne cítit, začne radit, a jednoho dne jakoby začalo žít svým životem a hlavně do něj mluvit. Tady je blízko k porušení pravidel hry. Z útrob ženy se začnou jako černí hadi plazit všechny zmražené pocity. Tělo, to spokojené měkké tělo, začne volat, tak tohle je všechno? Místo cukrové vaty a rozinek chce víc. Milenec je zmaten. Jeho hra je vážně čistá, upřímná a bohužel... ohraničená. Svou neúnavnou snahou uhnětl si svou vlastní bohyni pod rukama v jakousi temnou Kálí. Děje se to jaksi mimo oba aktéry. Hlava ještě drží tu bezstarostnost hledání, vzpomíná na něj s úsměvem, ale spodní vody tkání  podemílají staré jistoty. Milenec, sokolík chrabrý, ztrácí nejen jistotu, ale i erekci. Jednoznačnost hry je narušena, má jiná pravidla a nikdo pořádně neví jaká.. Jeho um a šarm je Kálí pokálen. Ten svět bezpečný, hezký na pohled a známý má najednou podobu pekla a zmatení, tolik se snažil, bezchybně, čistě. Jen jeho milá je nějaká ... divná. Někdy je jako muž a dává povely, jindy se doslova zakoření u plotny a vaří a vaří. Zase tvoří to hnízdečko, Tak jako to dělávala matka. Vždyť by stačila jedna široká postel. Ona zase provádí doma s jakýmsi rituálním zadostiučiněním a jiskrou v oku všechny ty nudné věci, které právě té matce sebraly radost. Laskání ouška už dávno nezabírá, ona zavrčí, sekne, co tedy proboha chce? Záchranný hlas jeho hlavy zvolá Vyměnit! Porušení pravidel! Systém neodpovídá! ERROR. Je podveden a zrazen. Jeho milá mu vlastním tělem i duší rozbourala všechny jistoty, sebeúctu a vlastně ji už NECHCE. NECHCE s ní vařit a plánovat, nakupovat, spořit a budovat, on ji vlastníma rukama modeloval a zadýchával, aby byla šťastná a bezstarostná. Ne jako matka a ty ženy, které znal. I tak se může rozložit sladký mladý milenec. Archetyp krásný a estétsky vycizelovaný, se srdcem soucitným a jemným. Je to část muže a mužství a léčí přesně jen jemu odpovídající otisk v ženě. Je to rebelsky hozená „rukavička“ všem mužům „hrubiánům“, kteří před ním neviděli tu jemnost a krásu. Těm, kteří ji neuměli vzývat a opěvovat. Je to „rukavička“ mladíka, který s Nimi nechce nic mít. Tady možná končí ERROREM jeho cesta a začne jiná.

Nebo taky ne. Ať tak či tak, dělá svět žensky přátelštější, laskavější a jemnější. Modeluje si své bohyně, dokud nenajdou vlastní hlas. Možná opakovaně a sisyfovsky. Chvála milencům,  pravidlům hry. Vše má svůj čas a své konce. Vše má svůj smysl, to dobré i to zraňující.

 

 

Volání divočiny

      Ten stav přichází bez objednání, nečekaně a většinou jako nezvaný host. Je klidný den, třeba úterý, ani moc horko, ani zima. Právě jste sami sebe zkonsolidovali do vcelku bezporuchového chodu, který slibuje dobrou „efektivitu“a funkčnost příjemného žití bez zbytečných výkyvů. Vždyť úterý je tak bezporuchový  klidný den! Všichni ti, kdo vyjeli do práce se svými mobily a notebooky, jsou nějakým civilizovaným  způsobem „on line“ i „in line“. Mají své cíle i svačiny v diplomatce. A je to zase tady! Nazvěme to třeba volání divočiny. Pro tu naši uvnitř se krčící část naprostá samozřejmost, právo na tvoření, samozřejmost lásky, rozpětí srdce na všechny strany, právo na volné dýchání, ano, to je to, po čem ta část smutní. Já si prostě v tu chvíli zase rozvzpomenu! A ta má osoba, která vydrží nevydržitelné, překonává překážky, bojuje a přesvědčuje, pachtí se za čímsi, učí a napomíná a občas drží a drží, ta je v tu chvíli nemilosrdně paralyzována ve svém konání.

    Volá to různě, skrze tanec, sex, písně a tóny, slunce a divokou vodu, mořské vánky i vichry, tvář, kterou potkám či třeba z úplného ticha, dokonce i skrze spánek a noční bezbranné probuzení. Zvědavá a neúnavná  bytůstka ve mě otevře pomalinku vrzající zarezlá vrátka třinácté komnaty, zaprášené a s pavučinami století, a nakoukne. Pak se zastaví čas a přenáším se do jiného prostoru. Nevnímám, co bylo, a nevnímám, co bude. Jsem svá, dostatečná a pulsující. Není smutku, není očekávání, jenom dýchám. Celá při tom  vrním jako káča a brním radostí od lopatek až po zátylek. Dýchám naplno a doširoka, protože není už vůbec čeho se bát. Ten, kdo tančí se nebojí. Odkud to jenom znám? Na co si mé tělo rozvzpomnělo? Jemnost, síla, láska – a vše co se od toho odchyluje je jen mrzačení a nežití a položití až k nedýchání. A v tom protiúder, ten smutek z kostí, z hloubi zad, srdce v křeči. Co se to jen stalo, co mě očarovalo, zakázalo mluvit, cítit, plakat? V té chvíli však vnitřkem břicha vede přímý kabel plný divokého nektaru, instinkty se zostří, zorničky jako trnky, rty se naplní krví do úsměvu, vlasy jsou zlatostříbrnými anténami,  jsem nezranitelná,  na sebe a ze sebe napájena, sama sobě oslavnou fontánou ... a přitom si hraju mimo čas. Není v tom pýcha, předvádění, neporovnávám, neplánuji, jsem taková... samozřejmá. Jsem tady a nebo ne? Takové neviditelné bitvy uvnitř viditelného těla.

      Znám to, znám. Nejde to odehnat. Efektivita praktického žití je narušena, běžný život, nákupy, facebooky i bankovní účty ztratí své pohodlné flow. Zase jsem si rozvzpomněla! Néééé, křičí hlava. Ale moje duše prosí: Neopouštěj mě, buď se mnou. Jednou Ti to vrátím, jen mě neopouštěj, věř mi. A v tuto chvíli, často ještě s dosychajícími superslanými horkými slzami má duše rusalčí bere tužky, barvy, píše, maluje, někdy hladí a miluje jiné lidi, nechá se mazlit sluncem a chladit vodou v řece. Zvykáme si na sebe a učíme se. Její návštěvy jsou častější a častější. Když jí uteču do pohodlí, najde si mě a zavrtá ještě trochu hlouběji do srdce. Právě tak abych neumřela, ale abych si všimla. Moje milá, neskryješ se, neobalíš, neulétneš, neusneš .... Ty ne, máš to tady pěkně napsáno černý na bílým, tak nedělej už drahoty a nemaskuj se do dobových kostýmů. Najdu si tě v davu, seberu si Tě příteli s náruče, jako vichřice rozmetu tvůj domeček z karet, dokud nepochopíš úplně jasně a bez vytáček moje pozvání.

A tak se stane, že mé útěky budou kratší a kratší, až ji budu vyhlížet vždy po ránu jako Jitřenku na nebi. Budu si s úsměvem opakovat mantru odvahy, mantru přijetí, mantru života bez obav. Má duše divoká je na této zemi dovolena a vítána, není lístku na stromě, lidské bytosti či kamene, který by z ní neměl radost. Pro nikoho nebude nebezpečím, ale darem. Vítej

 

---------------------------------

Modlitba k penisu

              Nevěřím občas mužským hlavám, ano, přiznávám. Někdy nevěřím mužským rukám a konání. Ano, to také přiznávám. To se před nimi rozptýlím a rozmlžím jako že nejsem.. Stará a osvědčená taktika ženského přežití. Nebýt viděna. Moje dávná paměť však věří mužskému penisu, falu, jeho dechu, jeho záři, jeho magii. Má ještě spoustu dalších krásných jmen ve své nevinnosti z jiných kultur a krajin. Sám o sobě jako posel přírody nezraňuje, nelže. Ví, dobývá, zaměřuje, hýčká, miluje, hoří a naplňuje. Ano, sám o sobě nechce a nemůže zranit, však jen to jeho úžasně tvarově důmyslné uspořádání stupňování rozkoše! Od základny až k oku vědomí. Moudrá bytost připojena vně k jiné bytosti. Být důrazný a jasný, to ano, to zná. Centrála hlava mu ale každou minutou posílá složité matoucí  příběhy, hanbu, stud za to a ono. Pevná síť omotává, zamotává a znehybnuje sílu přírody. Nemůže však nikdy zcela umlčet toho, kdo do poslední žilky miluje neznámé, průniky všeho druhu. Je to taková mužská milost a libost se šířit a rozhlížet mimo své území. A není neznámější krajina k poznání a propojení, než je to plynoucí tvárné stvoření jménem Žena. Krajina jemných údů, smíchu, vrčení a peskování, pláče, vzteku, běsnění a jemnosti, nadávek i mrazivého mlčení, zvoucí k průzkumu, dobývání, rozpouštění a přetavování, osvěžujícímu pobývání, předávání informací, tvoření a znovuzrození…             .  

Jsou penisy váhavé, pomalé, obezřetné, divoké, přímé, kličkující, tak jako žádný indiánský kmen neporodil lovce stejné strategie. To je jen obal, způsob lovu, radost z různorodosti. Ten  meč, posvěcující vše, čeho se dotýká, to je svobodná síla každého muže, pravdivý šíp těla. A žena se k němu pomalu, pomaličku  přibližuje ze svých toulek a smutků, vzteků a očekávání. Jednoho dne je schopna ho vidět. Nedá se oklamat jeho tancem strachu a nejistoty, prostě si počká a vyhřívá se zatím na Slunci, až dojdou jeho tanci síly a je tam ON. Vůbec jí nevadí počkat pár okamžiků, když čekala věky. Muž, jeho Hlava, Penis i jeho Srdce, ti tři mají zatím takovou úžasně užitečnou chvíli k zastavení.To něco  mezi výdechem a nádechem, všechen ten hluk okolního světa se na malinkou chvíli ztratí. Jeho dluhy i žádosti. Pohádkoví Tři bratři mají konečně čas si všimnout, jak jsou spolu silní. Mužovo srdce se naplní pýchou i vděčností za znovunalezený  dar.. V tu chvíli se k němu žena potichu přiblíží a začne se modlit. Zná svoji bolest, zná jeho zranění a pošle to okamžitě vzduchem jedním výdechem a jedním ohlédnutím přes rameno pryč. Ta modlidba je jiná než ji učili. Slova a věty přicházejí samy. Cítí zázrak tak jasný jako se rodí děti a modlí se k němu každou buňkou těla. Vítá ho a přivolává jako poutníka, který dlouho bloudil, ale nyní je u dveří s úplně jiným výrazem v očích. Má tam i to ticho. Ona to ví a vidí. Je jí tak samozřejmé natáhnout ruce dlaněmi nahoru a vtáhnout jediným plynulým pohybem poutníka k sobě. Přivřením očí a v nekonečně měkké důvěře mu dává konečně svolení k té síle. Modlí k němu tak jako vzývá stromy, mízu, skály, potoky, moře a sto druhů větru, krev i slzy. Jako kněžka staré paměti těla přijímá Znovunalezeného. I její dějiny jsou Teď. Naposledy odfoukne pavučiny mysli a pak  vnímá jen proud teplého zlata, přílivy a odlivy a vše je dobře. Nemá šperky k vábení a modlí se k němu nahá a bez oltáře. Stává se vábničkou, jako věci prosté, jež pozbyly závojů. Dar, který dostává je ve vteřině splácen vibracemi jejího srdce. Možná bude zítra sama. Ale v tomto okamžiku je uctívána tak, jak si vždycky přála. Prožívá to na svém těle jako smíření a radost a opojnou medovinu a začátek nového věku a milost tvoření a teplé prameny v zamrzlé krajině, jako požehnané  probuzení z dlouhého umírání  spolu s mnoha jinými. Není důležité její jméno… Modlidba k tomuto muži a vděk tomuto okamžiku.

hk  září 2014

Tempo doby nám diktuje neúprosně.... tohle zvládni, abys byla oceněna.

Srdce jako kompas

 

Vítejte v Zemi nikoho! Starý svět je ještě v kostech, je zapsaný pod kůží, v nostalgických vzpomínkách příběhů a míst která jste navštívili, výživy, kterou jste si se samozřejmostí brali. Ale uvnitř, hodně hluboko víte, že měníte směr. Ani si to nevybíráte, prostě musíte vyslyšet to volání Země nikoho. Moc nevíte, na jaký vlak to vlastně nasedáte, nedá se připravit na cestu, zabalit potřebné a užitečné věci... protože k čemu vlastně? Mysl nemá další příkazy, čeho se bát, na co přesměrovat. Občas se  mysl v cestovním zmatku prostě bojí všeho. A ten prostor v hrudi, ta díra najednou volá. Ještě jsem tady já ,moje milá. Nepodceňuj mě, co chci já je dobré i pro Tebe. Vnímej mě, hýčkej mě, to já jsem Tvůj kompas. Když já dýchám, dýcháš i Ty. Když já se stáhnu, vše kolem Tebe ztratí barvy a vůně. Tvůj milý, milá tě nemůže mít rád. To já, Srdce, si ted beru svůj prostor.A prozradím Ti tajemství. I z jediné maličké buňky, která si pamatuje svou volnost, volání a záření se mohu kdykoliv narodit celé! Jsem jako homeopatický lék, jen si mě všimnout. Já Srdce se jak vrásčitá stařenka jedním nadechnutím dokážu vrátit do své velikosti. Jsem jak srdce provohor, vděčné za každou pravdivou myšlenku, za každý hluboký, skutečně hluboký nádech beze strachu, který mi věnuješ. Už když o mě píšeš příběh, věřím, že existuji. Jsem hned o trochu větší a vykukuji na okolní svět. Mohu k němu jít nebo se dát na útěk? Má milá, s Tebou za ruku se vážně nebojím ničeho. Mrzlo jsem na poušti, krvácelo, prožívalo křeče. Zvládnu být pro začátek třeba duhovou kuličkou, která se hřeje v dlani dítěte a bude tam pro radost ze hry. Jen co se nadechnu, zase se zvětším. Stanu se balonem, který Tě odnese ze Země nikoho tam, kde je Ti dobře. Cestou ucítím svěží vítr a budu jako Tvůj služebník a kompas dýchat nový a nový vzduch. Jedna malá buňka , která si ještě pamatuje a takový Zázrak! Budu dýchat a rozmrazovat svůj Severní a Jižní pól s takovou silou, jak dokážou Ti, kteří si rozvzpomenou a Ti ,kteří věří. A tak jednou, až budu velké a dospělé, má milá, stanu se Slunečním kotoučem. Z jedné jediné buňky, která si pamatuje! Já jsem ten Čaroděj, který Tě jediný může odvézt ze Země nikoho.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Mohendžodáro - být milenkou světa

     Moje tělo zná mnoho kouzelných způsobů, jak se vrátit ze světa mužských úkolů, termínů, výkonu, cílů do ženského prožívání, k sobě samé. Tanec, zpěv, malování, psaní, šití a vyrábění čehokoliv hezkého či chutného.To, kam mě vede moje srdce a dělám to lehce, v klidu a s vnitřním úsměvem. Mohendžodáro –tantra joga pro ženy, mě tímto přitáhlo. Žiju s ním v takové poklidné symbióze pět let. To první, co jsem pocítila, že mě drží ve vlastním těle. Někdy to bolí, chci utéci, schovat se, nebýt, zmrazit se, zakuklit se, postavit znovu ty hradby. Znám tu rezistenci a chápu všechny ženy, které ji zpočátku mají. Mé vedení pak říká zjemni, znovu si hraj  a objevuj bez nároku na okamžité výsledky. Máš na to přece celý život...

      Respektuji ženy, které se umějí pohybovat v mužském světě. A pokud si k tomu dovolí ještě na chvíli zastavit a přepnout na intuici tímto cvičením, tuším, jak budou silné.. Je to jako spojování dvou světů. Je to ženská meditace a příběh života přepsaný do těla. Je to i důmyslný systém vnitřního vedení sexuální energie skrze dech tělem od asany jedna do devět, ale to jsou jen popisující slova. Co vnímám je, že  dýchám svět celým tělem, vnímám ho celým tělem. Jsem zodpovědná – konečně – za svou sílu, i za své kolapsy, za svoji odvahu i útěky od života. To všechno tam je! A jakýsi  klid a bezpečí se ve mě uhnízdí, když si uvědomím, že to je věčný příběh všech žen,  s mnoha propady a zkouškami. Mohendžodaro jej zapsalo do zdánlivě jednoduchých pozic. Není tu třeba vnějších složitých cviků, aby pocit došel do vědomí. Je to tak jednoduché z vnějšího pohledu a tak krásně jemně tvořivé z hlediska „vnitřního vesmíru“ ženy. Prostě se na chvíli zastavit, a svůj neklid z prázdnoty a toho Nic přenést do své vnitřní pulsace, do pohybů těla vedených duší. I já ve skutečnosti nestojím ani vteřinu, pořád se ve mě něco přelévá, pulsuje, tiká, dýchá, volá odněkud někam. Pokud si při cvičení uvědomím ten směr, můžu vyběhnout do vnějšího světa s jasnější hlavou, narovnaná a respektující svůj rytmus, své bolesti. Jedinečný  můj směr mi neporadí žádné knihy, ale jen mé tiché soustředění v těle. V klidu projít devět asan, chvíli se s nějakou zastavit, pomazlit, popovídat, a vím kde jsem a kam mohu jít.

      Když jsem nedávno četla knížku Davida Deidy Cesta nespoutané ženy, uvědomila jsem si ještě více kouzlo Mohendžodára. Mohu být otevřena svým tělem, žensky milovat sebe a svět, i tehdy, když vnější okolnosti nejsou podporující. Ano, je možné zůstat milenkou světa ve svém naladění, i když se nám boří rodina,  právě odchází partner, hledá se, ztrácí nebo je prostě nějak zamlžený. Normální strategie by byla zavřít se. Ale... je tu tahle cesta. Být milenkou sebe sama, nedat se odradit.. Když přijmu vnitřní smysl tohoto cvičení, nejsem tak závislá na partnerských dramatech v dobrém i špatném slova smyslu. Znám díky tomu své strategie, ale i své srdce a jeho nejniternější přání.. A už nehodlám ustupovat. A taky nechci zatrpknout, zhořknout, být zakalenou, bodavou či jinak toxickou ženou. A v Mohendžodáru si tyto nemoci mohu odžít, pochopit. Chci s radostí žít svůj Příběh ženství, respektovat svou Ošklivku, dovolit  si otevřít s odvahou a naplno svůj Vnitřní zrak Kněžky, odpustit svým jedovatým manipulacím Čarodějnice, být schopna bez  bloků vnímat nekonečné inspirace asany Pohledu do vesmíru, šťavnatě tvořit své projekty v milostné symbióze se svou joni, pečovat o ně srdcem i vědomím a posílat je do světa,  prodýchávat své Odevzdání s vírou že nezemřu, že tuto tmu jako mnoho jiných přežiju, znovu nabrat sílu k Dávání mléka jako zralá žena, chci být v pokoře Léčitelkou sebe, svého srdce, svého vnitřního dítěte. A když se jednou mé tělo otevře tomuto všemu – asana po asaně mě k tomu vede – přijmout ten úkol. Být konečně skutečně tím, čím jako žena uvnitř jsem, jako samozřejmost, jako nádech a výdech ženské esence. Tak samozřejmě, že se jednou ťuknu do čela a řeknu si. Vždyť je to tak prosté, co jsem to proboha dělala desítky let?  No, asi jsem odžívala svůj ženský příběh jako všechny ženy, se všemi jeho výdechy a nádechy – hezky od jedničky do devítky. Tak na tuto milost se těším...

Helena Křováková – Tantra Sofia

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tantra  - umění být ženou

Slovo tantra, za kterým  mnozí vidí pouze tajemné starodávné rituály, spojené se sexualitou a smyslností, začíná v dnešní době ožívat v nových souvislostech. Je to tím, že doba podporuje znovuobjevení skutečného ženství v té podobě, která byla dlouho společností potlačována. Ženy instinktivně cítí, že chtějí žít v jiném druhu svobody, než hlásají radikální feministky. Nechtějí své muže zavrhnout či se jim mstít, ale pochopit je, žít po jejich boku, a zároveň si získat prostor pro sebe samotnou. A ti citlivější muži tuto výzvu rádi přijímají. Na seminářích tantry je jich někdy dobrá polovina, což dříve nebylo tak běžné. Neučí se zde sexuální odvázanosti či nevázanosti, jak se z náhodných informací lidé často domnívají, ale spíš tomu, jak porozumět dynamice vztahu muž žena ve všech podobách, energetickým zákonům přitažlivosti či odpudivosti a vůbec celé té alchymii vztahu, která může být ničivá, nesmírně vyživující a nebo také zcela stagnující a nijaká. Právě sexualita a sex je takovým velmi upřímným indikátorem, jak si na tom vlastně stojíme. Proto je tantra hodně o naší sexualitě, vychází z ní, ale jde vlastně mnohem hlouběji a komplexněji k samým kořenům toho, co se nám v životě, lásce a sexualitě vlastně děje, někdy pořád dokola a se stejnými devastujícími konci. Energeticky řečeno, naše základní kořenová energie ohně vyživuje postupně další centra a rozpouští zamrzlá místa. Naše expanze energie může skončit až v hluboké meditaci, napojení  a naprosté jednotě se vším.

      Obecně tantra odpovídá ženskému principu, znamená jakési předivo, propojování celku, rozšiřování se do prostoru. Týká se to naší životní energie, živosti a síly jako takové. Zve nás k  rozšíření extatického sexuálního prožitku do celého těla, v té souvislosti se mluví o tzv. extázi či celotělním orgasmu. Abychom se mohli, ať již energeticky či zcela prakticky rozšířit do nějakého prostoru, nesmí nám jednak v cestě stát překážky a jednak musí být kapacitně kam se rozšiřovat. A tak tantra mj. provází člověka způsoby, jak osvobodit tělo od nečistot a usazenin všeho druhu, milovat je takové, jaké zrovna je, rozpouštět si své vlastní bloky a omezení. Jemně, hravě a bez násilí. Tantra považuje tělo za chrám naší duše a také se k němu takto chová. Je to duchovní cesta, která  nezavrhuje tělesnost, sexualitu, ale naopak je využívá pro další nadstavbu a propojení. Jsou- li zdravé základy, může chrám stát pevně a odolávat vnějším vlivům.

     Vrátí- li se ženy ke své intuici a moudrosti, budou se vedle nich muži postupně cítit mnohém lépe, i když to pro ně je a bude nezvyklá životní výzva. Ženy se začaly více zajímat např. o tantrické masáže, kde si mohou nezávislým způsobem procítit svoji krásu a jedinečnost. Začaly objevovat dávné tantrické jogínské asány pro udržení ženské krásy (např. při cvičení pro ženy Mohendžodáro), učí se vyjadřovat své potlačené emoce tancem (Tanec pěti rytmů, Tanec Luny a mnoho dalších škol). To vše souvisí s tantrou, právě tak jako znovuobjevování pravdivé komunikace o sexu  a intimitě, sexuální terapie (moderní sex couching), či uctění vztahu k menstruaci a ženskému cyklu. Tantra může oslovit každou ženu bez ohledu na věk, protože ženství má mnoho podob. Prostřednictvím sdílení niterných zkušeností na seminářích  mohou tak ženy všech generací znovu navázat na prastarou paměť a moudrost předkyň, podporovat se a sdílet spolu opravdu hlubokým způsobem.

 

Helena Křováková   - Sofia tantra studio

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Z vděčnosti -  mužům

Pozdrav na Beltine ze studia Tantra Sofia

 

Muž, který přišpendlil motýla

Jsem jako vír. Barevné duhové spirály stoupají v tanci kundalini. Směju se, rozpínám se do šíře, stahuji, vrtím jako hračka „káča“. Nebojím se prostoru, barev, vůní, nikam neuteču. To co mě drží v této vteřině, v tomto čase je jako blesk. Osa mého bytí, paprsek, kotva oproti nekonečnu. Jsem jako motýl dobrovolně a s láskou přibitý přesně ve středu tohoto obrazu a rámu. Nejsem už můra, jež se ubíjí o světlo lampy. V této vteřině, právě teď a kdo ví, třeba naposled, jsem ten nejbarevnější polední motýl. 

 

Muž, který dovoluje ženě pozorovat vodu

Sedím na molu- nekonečně spojena s každou jemnou vlnou jezera. Je krásné letní ráno. Plyne mnou má minulost, ze srdce vytéká bolest, z pootevřených úst vytéká do jezera modrá řeka ve chvíli, kdy oči chvíli vysychají. Nekončí. A já té vodě povídám o všem, co jsem nikdy neřekla. Budu tu sedět tak dlouho, dokud se vše nevyplaví. Jsem plna žalu za ty přede mnou a nesměle miluji slunce, jež mění vodu ve stříbro. Chci ho cítit na nahé kůži. Ten muž tu je i není se mnou. Ví, jak moc toužím vyplavit z vnitřností shnilou vodu, ctí můj pach, pot i všechny posvátné tekutiny mého těla. Přichází beze slova, neslyšně - jak potřebuji .Neruší mou meditaci. Přináší mi k ústům pohár vody. Neusiluje o moji pozornost. Chce jen, abych žila. 

 

Muž, který polyká oheň

Ze středu těla mi vystřelují šípy, ze srdce, z úst. Míchám na jejich hroty nejrůznější druhy jedů. Rychlé, pomalé, skryté. Můj jazyk je jako meč. Divná je to láska. Jsem chrlící vulkán a mám chuť mučit. Divná jsem milenka. Ten muž proti mně se nechá prostřílet, otevírá tělo, dýchá mě ústy dokořán, nechá si drápat srdce. Někdy se na chvíli zhroutí pod silou zvláště silného jedu jeho temné milenky. Nechá se ale znovu tou zlou ženou dokrvava zběsnit a jako chlapecký alchymista nového věku bodá horce tu ženu na jediném místě, kam smí. Jeho tělo odpradávna zná cestu, jak zachovat život. 

Helena

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

-------------------------------------------------------------------------

Žena jako pramen, žena jako vyschlá řeka

 

 

 

Žena v ženském principu, její měkká vodní energie, je přírodou nastavena na péči, vyživování a očišťování všeho, co se ocitá v její blízkosti. Může to být rodina, zahrada, příbytek, jež obývá, nebo projekt, který svým tvořivým uměním zrodila. Z radosti nad tím, jak vše vzkvétá pod jejím dechem, se jí vrací její láskyplná energie zpět. To je stav rovnováhy. Žena je však zároveň stvoření, které je schopno doslova předávkovat své okolí proudem své péče, starostlivosti a tzv. lásky. Najednou se vytratí ona sama, ztratí výživu pro sebe a přitom má stále na paměti příkaz vnitřního soudce, který hodnotí její činy. Pak přijdou zákonitě období, kdy dává a nemá z čeho. Obětuje radost, zdraví, tělo, dosadit můžeme cokoliv.  Může  za tím být přebujelá touha po lásce, za kterou chce platit vším, co má. Nedosycenost její „dětské části“ jí žene do záhuby. Neví, že může a má právo se stáhnout, když cítí stav nerovnováhy. Je tak hrozivé, něco takového si dovolit! Nemůže už dávat, tudíž není hodna lásky, křičí její dětské vědomí dávání. Často ke změně  docházíme nedobrovolně, ve chvíli kdy dojdou naše zdroje. Tedy upřímně, většinou je to tak. Nějak se vytratí radost, konáme ty samé věci, ale srdce hořkne, v duši se usadí příchuť zrady a neuznání.

    

Pramen, jenž si vesele a samozřejmě  hledal svou cestu mezi kameny se  stává stojatou vodou. Neočišťuje, neomývá. Žena jako by vysychala ze své podstaty. Toto období většinou pozná každá žena a nejvíce tehdy, když splní své poměrně jasně definované mateřské poslání a v našich kulturních poměrech ještě nějaký ten rok přesluhuje. To, co ji hnalo k vysokým výkonům a mnohdy i k popření sama sebe, náhle ztrácí smysl. Nechce být už „vodou“ a vysychá. Bez pochopení souvislostí přichází únava a rezignace. Extrém může zavést k přílišné tvrdosti k okolí. Její ústa s pokleslými koutky nesou trpkost a hořkost. Stačí si povšimnout na ulici řady dnešních unavených žen středního věku. Neskryje to makeup ani rtěnka a drahý parfém. Reakce vzpupného uraženého dítěte (Nedostala  jsem,  co jsem chtěla, tak uvidíte!), eventuelně kolaps v podobě svaté trpitelky ( vidíte, jak jsem se rozdala, už teď usychám jak to luční kvítí – a to všchno kvůli vám)  namísto stavu uvolnění a  skutečné péče o sebe samu. Ale i takové uvolněné nekonečně mateřské ženy potkávám. Má to co do činění i s „dáváním z pocitu dětského či dospělého vědomí“. Já se třeba přetrhnu, ale mějte mě rádi, křičí to naše nedoživené dítě.

 

Jednoho dne může být skutečně tak nějak  vejpůl ... a ono nic. Velmi užitečné zjištění. Jak dobře známe ten pocit, že nás obtáčí chobotnice a všechna chapadla se rvou o to svoje. Je to pocit blízký kolapsu. Ten může být jistým způsobem vysvobozením, protože z nulové energie už chapadla nemají co sát a automaticky se odtáhnou, aniž bychom je museli odsekávat. Nikdo nic nežádá, není totiž co. Principy samoléčení a touhy po přežití začnou většinou fungovat. Je tu méně  devastující  možnost, že si žena tento stav uvědomí ještě o trochu dříve, že jeho příznaky citlivě mapuje na svém těle. Rozpozná kolaps energetického těla, ještě než se hmatatelně a pro mnohé teprve viditelně přenese do těla fyzického. Odloží kompenzace a malé denní drogy, jež ji šálí mlhou. Z tohoto okamžiku pravdy může pramen vytrysknout. Třeba v podobě slz. Jsou slzy sebelítosti a jsou také slzy, které jsou horké, od srdce, nikam nesměřují a zavlažují jen tak, jako probouzející se zahrada po dešti. Nejsou ukazovány pro účast okolí. Přitakává pravdě, ať je jakákoliv. Začíná vyživovat napřed sebe tím, že si uvnitř tiše naslouchá, potom může směřovat k ostatním. Netrpělivost znamená nedokončený proces. Občas nezaškodí terapeutická etapa tzv. „Malé sobecké bestie“, čímž nedoporučuji zabíjet blízké, ale spíše si dopřát rozmařilost, lehce plýtvat, přitakat luxusu a vznešenosti královny Duše.  Když to ženy vede tímto směrem, okamžitě jim jejich dlouho potlačovaná nedosycenost poradí, jak na to.

 

 

Ale i když jsme silné, neúnavné, neutuchající a všechno vydržíme, tak to někdy vypadá, že nám okolní svět vytváří překážkovou dráhu, jako by se domluvil. Ano, pečovali bychom, sakra, ale nejde to. Tihle si to nezaslouží, tihle o to zase nestojí! A tak se zase tvoří přehrady a stojatá voda.

    

Ženu tak může na konci osvobodit jediné. Pokora, ne však polykání bolesti. Může to vypadat podobně. Je tu však jeden moment. Vědomí, pochopení toho, co se děje. Pochopení příčin a přijetí následků. Věřím, že ať jsou příčiny různě hluboké, od nepodařeného porodu až po karmické prokletí, něco nás jednou, někdy, dovede ke správnému zdroji poznání, učiteli, pomoci.   Přitakání jako akceptace vyššího řádu, nad kterým nemají záměry naší mysli vůbec žádnou moc. Proto je tak těžká cesta rebelů a amazonek, kteří mají sílu dlouho vzdorovat, než ji nakonec po urputném sisyfovském  tréninku, dvaceti ranách do hlavy a dá li Pánbůh snad zaměří správným směrem. Podle míry našeho vzdoru, eventuelně obliby profitu z role oběti, nás tento proces různě dlouho přežvykuje, rozemílá, obrací naruby naše osvědčené „know how“. 

 

 Ženská   zakletá instinktivní moudrost ale přeci ví, že se narodila proto, aby mohla vyživovat, podporovat a zářit svým druhem lásky. Přes různé peripetie, jež si mnohdy nezadají s antickými dramaty a jsou na prahu energetické smrti, se k tomuto stavu žena tolik touží vrátit v mnoha podobách.

       

 

 

Těmto lekcím se nelze vyhnout, ale tantra může pomoci ženě, aby se cítila v těle. Poslouchala ho dříve, než ničivé síly rozleptají její zdravé instinkty a v těle i mysli začne bujet sebedestrukce. Jedním z krásných momentů při tantrické masáži je, když žena začne skutečně poslouchat vzkazy svého těla a sexuální energie ohně v ní zákonitě probudí divošku léčitelku. Překoná někdy během dvou hodin všechny příkazy hlavy, matky a všech soudců v ní uhnízděných ... ale je jí tak nějak hezky a cítí se neskonale živoucí. Můžu si dovolit, abych se cítila tak hezky??, dere se jí možná poslední otázka z úst.....

 

Její ústa umí být dychtivá do sta let, oči se nechtějí zavírat do spánku, její tělo chce být nekonečně objímající, bouřlivá i tišící voda, proměňujíce se ve formách tak, jak plyne čas. Některé ženy obnoví svůj pramen ,  některé možná opustí bojiště s pevně a trpce sevřenými rty. Všechny nás v životě pokouší ten moment, kdy to chceme vzdát a obalíme se, abychom necítili to vnitřní volání. Tukem, činnostmi, dětmi, nadáváním na vše, dobyvačným sexem, esoterickým dobýváním vyšších lepších světů, drahým oblečením, zábavou, hlukem. Je to jen naše hra, pokus a omyl, možná smrt, šach a mat. Ale věřím, že ty, které prošly před námi, nám podávají ruce. S tou laskavostí, jakou to umí jenom ženy.

duben 2012

----------------------------------------------------------------------------------------------

 

Kde je divoký muž?

 

    Schoval se. Ve snaze neublížit nám ženám, se ukryl a stáhnul. Zatáhl ocas a je krotký. Připravený nést vinu za vše co udělal i neudělal, za svoje otce, je nám plně k dispozici. Nese na ramenech tíhu, která mu nepřísluší a pod kterou se mu nedaří vyrůst a expandovat do světových stran. Zpočátku tato náplast může zafungovat, byla a je léčivým procesem. Jednoho dne však přestává plnit svoju funkci. Potřebovaly jsme jemné zacházení v rukavičkách a teď křičíme:“Buď přeci chlap!“ Žena  začne drápat a provokovat, protože cítí jeho potlačení. Stejné vytahuje stejným, nebo pro jistotu ještě silnějším. Vytrvale, nesmlouvavě, někdy zuřivě a zběsile.

 

 

 Na té hře se podílím i já, podílí se na ní spousta citlivých žen. Být tím mužem, prožívám zmatek a možná příchuť zrady. Energeticky jsme si muže vykastrovaly, protože jsme se jejich zraňující  síly po těch staletích opravdu bály. Teď pláčeme, že nejsme vyživeny, tak jak naše hluboká žena touží. Nejsme. Ale když se zjeví, to není už ten muž desinfikovaný savem, dárkově zabalený. Dokážeme neutéci, nadechnout se a říci  Jo ?

 

V okamžiku orgasmu muže, který muže na vteřinu vrátí ke své plné „světy a vesmíry oplodňující“ síle, má ho žena plně ve své moci. Výsledkem může být chvilka extáze, ale potom pocit ponížení a závislosti, strachu z moci ženy, především, té, která orgasmus předstírá. Muž se ten okamžik může naučit zlehčovat, aby nebyl tak naplno polapen. Dát mu rekreační či sportovní, vybíjející význam. Rychle se oklepat. Nepustit ho do výšin nebo spíše do svých hlubin. Ano, i takto mu to připadá celkem fajn a zdravé, pokrm jeho touhy by měl být také estetický, nerušivý, v normě, okořeněný tak akorát.

 

      Nebo může následovat společná oslava oné božské, nám oběma pohlavím darované síly, bez ohledu na naši osobní minulost, traumatické zážitky a nevyřízené účty. Můžeme si vybrat, stačí jen přehodit v hlavě, či spíše v těle úhel pohledu. Zní to jako sci- fi z nereálného světa, ne ze světa, v němž se dohadujeme o výchově, platu, nákupech a nedělním programu. Ale ten bájný prostor lze najít, v to věřím, to učím.  Neděje se to hned, ale právě z pocitu onoho nedostatku, deficitu něčeho přesahujícího, jenž je pociťován nejprve mlhavě, poté zcela zřetelně na obou stranách, se vydáme na cestu. Na neznámou cestu, kde se ženy „oplodněny“ divokým mužem, Shivou, Slunečním bohem i Bohem podsvětí, jedno jak jej chceme nazvat,  cítí  akceptované, viděné, krásné, hrdé, totálně oslavované na život a na smrt, rozkošnické i vznešené, s vděčností přijímající tento mužův upřímný dar. Všichni, všechny, toto dávné volání někde hluboko v sobě cítíme, ukryté za devatero horami, devatero mlžnými závoji ....Jen to zatím neumíme na jedné straně vyjádřit, na druhé přijmout.

 

     Pokud jsme ony boje a obviňování přežili, a to je zjevné, když jsme tady, máme tělo a dýcháme, můžeme se navzájem osvobodit. Bylo to vydatné, živé, pulsující období, nutné, oživující svou autentickou bolestí, touhou po naplnění Čehosi, co jsme neuměli definovat. Skutečný soucit s dnešními muži znamená spíše pochopit, co všechno kvůli nám v dnešní době museli potlačit. Povzbudit je k navrácení se do „divokosti“, tím, že ji od nich s nezatíženou opravdovostí a odvahou přijmeme, že ji vyžadujeme. Ne je změkčile a mateřsky litovat, čímž je opět chráníme svojí vlastní sukní před světem a bereme jim možný návrat k důstojnosti. A taky si uvědomit, že plakat „nad svým rozlitým mlékem“ můžeme v klidu i samy. Rituálně, vědomě a „na plný pecky“. A taky na to neumřeme. Právě proto, že si to dovolíme.

 

Nemluvím o bezpohlavní selance, odpoledním dýchánku s čajem. Svádět rituální  bitvy pohlaví můžeme i se srdcem, šípy na obou stranách už nemusí být otrávené, může nastoupit radost ze hry i krásy soupeře. Šachová partie, kdy se oba protivnící ctí a labužnicky vychutnávají své kroky. Křehké ženy už nemusí pláčem vydírat soucit a lítost, jež by byly u mužů podbarveny hanbou a vinou, mohou ho mít v tomto světle nového partnerství dostatek, právě tak jako ho jsou schopny poskytovat. Myslím nejen tělesný sexuální zážitek splynutí, ale i stav mysli a duše s tím spojený. Je to „živá voda“ na naše rány ze spolužití.

 

P.S

Divocí muži přesto někde existují, existují i muži na cestě k němu, Ti, co už to ví, a nebo Ti, co to ještě netuší!

 

hk 19.1.2012

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Žena – muž : Bod nula     

    Ten čas ještě nepřišel, ještě je čas ohledávání ran na bojišti, čas léčení a nadechnutí se. Ženy se probouzejí a skryté energie pod pokličkou „papiňáku“ začínají pracovat. Ty, co ještě váhají, cítí zvláštní neklid a volání. Svým způsobem bylo staleté mlčení pohodlným stavem, kde byla zodpovědnost přehozena na utlačovatele. Nově získaná síla zavazuje a je třeba použít zbystřené smysly „šelmy“ k jejímu využití a srdce k jejímu nasměrování . Vracíme se k sobě a poctivě zkoumáme své nově narozené JÁ, občas ještě sekneme drápy, občas se politujeme.  Když se pára cíleně vypustí s obrovským syčením, ale pod kontrolou, je postupně klid. Ženský princip se naučil přežívat stlačený a ve tmě. Učil se poznávat, zrát a proměňovat s pomocí bolesti. Ženská „joni“, symbol otevření se muži a životu, je často jizvou či dosud zející ránou jejich historie. Divoká duše, ta ohnivá koule, se jednoho dne zjeví. I kdyby mělo tělo fyzicky zemřít, prodere se ven. I za tuto cenu.

 

     Muži ve svém  brnění, které si museli navléci, aby obstáli jako lovci, dobyvatelé a tvůrci struktur vnějšího světa, se cítí stejně tak odloučení od jedné důležité části sebe. Zatímco ženy udržovaly po staletí linii ženství a sounáležitosti, předly spolu v tichosti a pochopení zlatou nit ženského rodu, muži toto spiklenectví pohlaví projevovali v poslední době pramálo, snad v bitvě, lovu či sportovním klání, kdy se pak jejich akční síla násobila. Odříznutí muže od vlastní intuice, hlasu přírody a nahrazení  kmenového společenství svých druhů důrazem na prosazení individua, nepatřičnost jakéhokoliv projevu zranitelnosti, nedejbože pláče,  je zřejmě stejně bolestné jako odříznutí ženy od spontánního projevu ženství.

 

        Tantra a práce s lidským tělem mi nabídla vidět lidské bytosti, muže i ženy, ve své „nahotě“ a čistotě. Tou čistotou nemyslím jakýsi blahoslavený stav dokonalosti, ale velmi pokorný stav bytí u sebe s přijetím toho, co je. Inventury stavu nedokonalého těla i nedokonalé duše. Ukázala mi taky strategie, jak se umrtvujeme, jak lze žít pod pokličkou desítky let, jak lze zmrazit to, co bolí až k nežití, jak lze být roky neviděna a rozostřit svůj zrak, ale hlavně jak hluboká jsou zranění na obou stranách, když  najdeme tu odvahu otevřít oči, podívat se zpříma, nemlčet... přiznat se, sdílet to „o čem se nemluví“. Naučila mě vidět sílu a krásu mužů, zakletou strachem, viděla jsem je plakat přesně tak, jak to dovedeme my ženy.

    

      Ale kde začít? Pokud žena pocítí mužovu skutečnou vnitřní sílu, může se plně otevřít a oddat. Do té doby vyčkává a chrání se. Její tělo má v sobě vypěstovaný ochranný kód z minulosti. Až když ho rozpozná včetně jeho příčin, může se vydat zkoumat za něj.  Dokud není muž plně přijímán, drží se zpátky. Začarovaný kruh. Tantrické rituály Shivy a Shakti jsou cvičištěm všeho toho, co nám v realitě prostě „neproudí“. Právě tak jako konstelační rituály, kdy se ženy pokloní mužům a muži ženám ((pořadí libovolné) a jenom to dlouze nadechnou. Přes všechna ublížená prohlášení žen nakonec můžeme konstatovat, že obě pohlaví jsou na tom stejně, ač v ženách někde uvnitř trpce vězí, že jsme na tom hůř. Ženy se převlékly z důvodů přežití či profitu lehce do mužského kabátu, nebo se naučily mlčet, popírat a skrývat. Muži si vzali v rámci plnění svěřeného úkolu své neprůstřelné vesty a masky nebo se schovali pod máminu sukni. Myslím, že jim není lépe, jen to není tak vidět.

 

 

     Mnozí zúčastnění tohoto dramatu ještě poslušně hrají ze setrvačnosti, ale stále více aktérů  odhodí svou roli a začne se divit , v jakémže čertovském kousku to přijali part? Hrát na viníky a oběti jim už nějak nedává smysl, ale co má smysl, je láskyplné léčení ran, které obě strany v bitvě utržily. 

 

      Všechno to emoční bahno a chuchvalce nevyřčeného smutku našich babiček a prababiček v našem těle někde pořád (ne)proudí a vězí jak dlouho nevysypaný koš. Nejde je zamést pod práh a být ze dne na den „happy“, ale už nemají tu ničivou  sílu rozežírat tělo zevnitř jako zhoubný nádor. Právě proto, že je rozpoznáváme. Smutek, generacemi nastřádané  jizvy a zranění je nutno brát vážně, uctít a pietně vypustit ven. Někdy je to sakra obrovská porce žalu, a už vůbec nevíme za koho všeho...Máme pocit, že když přehradu  pustíme, nebo když jsou protrženy hráze, tak před tím všichni muži utečou. Ještě příliš živě vidíme obraz prchajícího muže a běsnící ženy za ním, který má blíže k oboustranně ponižující frašce než k léčení. Můžeme taky zůstat polapeny v této síti utrpení. Pokud však žena sama začne tento stav chápat jako svůj „iniciační proces sestupu do temnot“, přestane bědovat nad osudem, osvobodí tím postupně muže od jejich pocitu viny a touhy po útěku. Jako v pohádce, prokletí se mávnutím čarovného proutku zruší.

 

 

    Jsme přirozeně unaveni,unaveny. Příběhy se uzavírají. Ženy se potřebují vyplakat a potřebují, aby to muži ustáli, neotočili se zády, neřešili a vůbec si to nebrali osobně! Je to pro ně těžký úkol, ale i dar spojení se sebou a narovnání. Až když to žena udělá, může být znovu bytostí plnou lásky, léčitelkou a živitelkou, darem a inspirací pro muže. Krásná vize! 

      Nastává zvláštní ticho a klid po bitvě. To ticho je i bolest, ztráty na obou stranách, proděravělá srdce, nikdy nevyřčená slova, která se zadrhla přidušena v hrdle, vše, co nespatřilo světlo světa, vše promarněné, co nedostalo tvar, nebylo zhmotněno. Touha zavřít oči a chvíli jen tak spočinout. Vždy mě fascinovaly konce filmů, kdy hrdinové duševně i tělesně pozměněni tím co prožili, osudem, odcházejí každý sám KAMSI do dáli. Goyovy přízraky. To vše je v tom tichu.  Není to tragédie, není to konec světa, je to daný stav,  šance, naděje, možný začátek  

 

hk 29.12.2011

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tantra, probouzení divoké ženy...a co dál?

 

Za tu dobu, co se potkávám s ženami bud při tantrické masáži nebo na  tantrických seminářích, sleduji, jak to začíná podrývat ustálené  vzorce chování téměř u každého páru. Některé vztahy to neustojí. V ženách se totiž díky probouzení dlouho potlačované, do malinkaté kuličky stlačované energie, probouzí zároveň časovaná  bomba. Dnešní tantra velmi dobře dokáže zabrnkat na to pravdivé jádro ženy, které zůstalo po tisíciletí někde uvnitř těla neporušeno, i když bylo přezíráno a nedostalo se mu slyšení. Její tělo, její smysly, tanec, dotek, navrací ženu k přírodě a přirozenosti tak rychle, jak by to neuměl žádný terapeut a stovky přečtených knih. Ženy najednou pláčou, křičí svoji bolest, svá zranění. Nebo tělo zamrzle mlčí, ale i to je důležitá informace, jak jsem na tom a kde začít. Jak naloží se svou energií to množství probouzejícíh se žen?

        

Rozhodně to nebude hned armáda probuzených andělských duší s nebeskou trpělivostí.. Určité mezietapy jsou zdravé. Řada z nich si totiž najednou uvědomí:“Bože, tohle já přeci odjakživa chci, to je mé právo!“ První emocí, která se vyplaví, může být až bezbřehý smutek. V jaké vězení se ten život promněnil, kolik přidušení a zamrazení bylo potřeba k přežití ženy, kolik okleštění, ořezávání té krásy, aby se vešla do formy očekávání společnosti. Ano, tohle zjištění tzv.nespravedlnosti někdy hodně bolí. Vybudí v nás možná sebelítost, posléze zdravý výkřik:“tohle přeci není fér“...  Když začneme cítit, jaké by to mělo být, a vidíme, jaké to je a bylo, ten strašný rozdíl nás nenechá na pokoji.

       Potom přijde asi vztek, a dobře že přijde. Opouštíme partnery, přestáváme vařit, kupujeme si drahé věci (no přeci si je zasloužíme, ne), odcestujeme všem „blízkým“ někam daleko, nemáme rády obecně všechny muže, event. přijímáme jen ty, kteří jsou nám hodně podobní, ale ti nás zase moc nerajcujou. Tak si třeba najdeme milence na sex, kteří se tzv. nepodíleli na našem předchozím ubíjení, ale brzy na ně hodíme zase jinou nespokojenost či závislost. Nebo už nechceme sex a muže vůbec a „divoce“ se vrhneme do nějakého hnutí. V jiném případě v nás zůstane takové to ženské nespokojené „pnutí“.

       Cesta zpátky už není, jak tedy transformovat „vztek z útisku“ do láskyplné podoby? Asi nejlépe jeho projevením v únosné míře, nestínat rovnou hlavy, ale umět jasně zakřičet TAK TOHLE UŽ NE . Neboť muže chceme, jsou tak jiní, inspirují a vzrušují nás, rádi o ně pečujeme a laskáme je, necháme se jimi hýčkat, milovat a oblažovat, chceme se jim líbit, těšit je.  To je naše přirozenost, pokud do nich zrovna neprojektujeme svoji tisíciletou porobu. Pak asi pochopením souvislostí, že problém má dvě strany a mužům se nevede o nic lépe. „Nová“ žena se probouzí a „starý“ muž je na odchodu. Asi by měla mít expandující nová žena větší sílu než odcházející muž. Takovou sílu, aby v sobě postupně našla trpělivost, laskavou pokoru respektující zachování života, učila se být mostem ke světu mužů, právě tak jako řada mužů plní své poslání být mostem k ženám. Stále více žen si „doplňuje“ mužskou energii a muži se zase zkouší ponořit do té ženské. Mizí vyhraněné polarity, často i silná sexuální přitažlivost, je to trochu zmatek v té staré známé dynamice.

     A proč o tom píši v souvislosti s tantrickou masáží? Protože právě tyhle pocity v ženě léčí, mužům je přibližuje. Protože právě onu divokost a nekompromisnost v ženách probouzí. V sexualitě se vše projevuje tak jak to skutečně je, jak si kdo stojí, kolik toho ještě ustojí a kolik ne. A kompromisy tam neobstojí, kompromis není příliš „vzrušující“, i když umožňuje  přežití. Tantra však počítá se skutečným žitím a ne s přežíváním v zamraženém stavu. Je to někdy dlouhý a dobrodružný proces s recidivou a často si vzpomeneme, jak jsme obaleny malými sebeklamy a milými kompenzacemi docela dobře žily. Je to svobodná volba každého, jakou cestou se chce vydat.

Helena

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Tantra a léčení

 

Jelikož se tantra dotýká naší nejsilnější životní energie – tedy sexuální, najdeme zde léčivé aspekty na mnoha úrovních . Následující výčet je tedy pouze empirickým shrnutím možných benefitů a zásahů a zdaleka nemůže postihnout celý léčivý proces, se kterým se můžeme potkat, když se dá do pohybu tato „ohnivá energie“. Jakákoliv kategorizace je omezující, neb vše je propojeno se vším a např. ozdravění naší osobní sexuality, posílení našich fyzických orgánů, je přínosem pro potenciální partnerský vztah, právě tak jako napojení na naši intuici a tělesné pocity nás vede k moudřejším rozhodnutím v partnerském  či  zcela běžném praktickém životě.

 

Podpora individuální sexuální energie

Ozdravění pohlavních orgánů – přísun nové energie a odstranění bloků, které nám mnohdy roky brání v otevřeném prožitku radosti

Láskyplné přijetí nedokonalostí vlastního těla, odhození falešného studu, podpora sebevědomí, důraz na hodnoty vnitřní krásy a vyzařování namísto společenské „masky“,tedy spíše sociální zdravé chování

Sdílení intimity ve dvou a léčení partnerských vztahů

Porozumnění /a hlavně přímé procítění/ polarity muž a žena, pochopení, kdy a jak energie mezi dvěmi jedinci proudí či kde je zablokována

Namísto myšlenkových vzorců, které nás někdy drží v kruhu, dochází k napojení na moudrost vlastního těla a jeho pocity. Posun našeho centra zpátky do břicha, pánve  vyživení ženského či naopak mužského pólu bytí. Tantra vyživuje především pól ženský, a to i u mužů. V páru však uznává ideál Shivy a Shakti, jejich specifiku,  uctívá joni i lingam a jejich posvátné spojení 

Propojení s celkem , podpora spirituality, svobody a tranzovních léčivých stavů

     Cílem řady tantrických technik je očista našeho hlavního energetického kanálu  v oblasti páteře. Vytvořená extatická energie je záměrně vedena směrem vzhůru. Jde nejen o o harmonii  mezi jednotlivými centry, jejich vyváženému nasycení energií, ale o posílání energií i do vyšších „duchovních center. Tělo zde zůstává „chrámem“, místem, ze kterého neutíkáme, ale naopak je plně využíváme k meditaci. Stejná pozornost je věnována i dobrému uzemnění člověka, tantra se věnuje ozdravění  a obnovení základních kamenů našeho energetického těla, dotýká se i našich temnot a třináctých komnat, zákazů a studů, ve fyzické podobě masáží prostaty, perinea či rozetky. Obrazně řečeno, v ideálním stavu stojíme nohama  pevně na zemi a hlava dosahuje do oblak. 

 

     S tantrickým učením se můžeme setkat v mnoha podobách. Jiný charakter mají kurzy párové tantry, jiný ženské skupiny, jiný skupiny smíšené. Můžeme se individuálně věnovat dechovým cvičením a prací s vlastní sexuální energií, na trhu je dostatek kvalitní tantrické literatury, která provádí řadou krásných rituálů (např. Margo Anand – Umění sexuální extáze a Umění sexuální magie) Najdeme u nás i kurzy  tantrajogy, v současné době např. velmi populárního a účinného tantrického cvičení pro ženy „Mohendžodaro“, můžeme zkusit zajít na tantrickou masáž či se ji sami učit provádět.

 

Tantrická masáž a léčení

 

Dotek v pozornosti

Pokud vnímáme opravdu svoje tělo a doteky, odpojíme se postupně od řízení mysli a svoji pozornost přesuneme k přítomnému prožit ku.. Pokud je pozornost toho, kdo nám dotek poskytuje věnována určité části těla, směřuje tam energie obou zúčastněných. Posíláme tomu místu společně vědomí. Děje se tak na úrovni celého těla, od hlavy,  až po plosky nohou. V našem těle jsou  riziková místa, energetické brány, které volají po pozornosti naléhavěji. Buď se tam energie nedostává, nebo se tam hromadí. Celotělní masáž v pozornosti je tak doslova průzkumným úkolem, přerozdělováním, harmonizací.

Celý proces je zároveň meditací a spolubytím obou zůčastněných, při kterém  vnímáme základní vjemy jako je dech, teplo, tlak, mrazení, příjemné vzrušení.Už takto provedená masáž celého těla, aniž bychom se zvláště věnovali erotogenním zónám či pohlaví, je tantrickou léčivou masáží. 

Nárůst energie –uvolnění v potěšení

Prožitek potěšení je vlastně vzbuzenou a vzrůstající energií, při čemž se tělo nestahuje, ale naopak se v důvěře otevírá. Někdy si nejdřívě musíme uvědomit, co tvoří naše hranice, co nás svazuje a brání v rozšíření. Pokud se uvolníme, odevzdáme se vyšší moudrosti těla, která není svazována kulturou naší výchovy, rodinnými přesvědčeními či předchozími zraněními. Napojíme se na spontánnost, autentičnost a pravdivost.. Zvláště u žen se pocity potěšení a radosti dostaví už na  terciálních či sekundárních erotogenních zónách. Jsou to přesně ty oblasti, které sice nejsou přímo zdrojem, ale podporují tok energie . Zatímco u někoho se projeví při masáži plosek nohou, kotníků, u jiného najdeme zdroj např. na kostrči, učních lalůčcích, na šíji či vnitřní straně stehen. Jemná smyslná masáž podporuje naši radost a pozitivní prožívání těla. Fantazie, hravost a kreativita v doteku může být doslova elixírem pro unavenou duši.  Potěšení, které vnímá naše tělo, z nás následně může vyzařovat ven pro jiné. , narozdíl od sebeobviňování či odpírání si až sebemrskačství, což je někdy průvodním jevem duchovních hledačů.

 

 

Intimní masáž – silný energetický zdroj

Když tělo volá SOS, je to nejsilnější zdroj k oživení, který je k dispozici. Pokud ovšem nepropadne tělo jakési letargii a neodpojí se. Tady pomůže trpělivost, pozorností, láskou a přijetím přilákat dotyčného nazpět k vnímání prožitku. Bez naléhání a jemně, abychom se pak mohli vrátit ke zdroji . K intimní masáži přistupujeme ve stavu důvěry a plného propojení srdcem. Jedná se o hluboký vstup do intimity člověka, který je vedený rituálně, s empatií a s úctou.

Tantra využívá sexuální energie k prožitku, jenž by měl člověku navodit vyšší energetický stav, rozšiřující se

postupně do celého těla. Věnujeme –li tedy pozornost pohlaví, tak  v tomto rámci a

s tímto záměrem. Nacházíme se v oblasti s největším energetickým potenciálem pro výživu

celého těla. A zároveň v oblasti, která nese často nejhlubší zranění a traumata. Již to, že si dovolíme vstoupit do této oblasti s cílem objevování a vědomého  průzkumu  v

sobě nese velkou důvěru, otevření svých hranic za běžné konvence a tzv. dovoleného. Tantra tedy ze své podstaty svého učení může vstoupit tam, kam běžná terapie prostě nemůže.  Prvním krokem je tedy zpracovat a dovolit si ono neznámo, přistupovat ke svému tělu posvátně a chápat prožitek potěšení a sexuální radosti jako nepopiratelné právo každé bytosti. Takto chápaná masáž není náhradou sexuálních intimních vztahů, ale velmi jemnou terapii na úrovni duše. Hledáme zamrzlá místa, strachy, prostě vše, co nás blokuje a vlastně se nám ozývá v běžném životě –i tom partnerském. Tento rituál nám dovolí prožít svoji sexualitu v čistém stavu bez osobního zatížení. Cílem je zkvalitnění prožitku a jeho rozšíření do celého těla. K tomu nám opět dopomůže řízené dýchání, propojování částí těla dotekem.

Sexuální magie a alchymie

Není ničím jiným než vědomou prací s touto nakumulovanou energií, která proudí páteří především k srdci a  k centru vědomí až k vyššímu propojení na temeni .Její účinek je silný – energie ohně, která dokáže vytvořit nový život, dokáže prosvětlovat naši intuici a dovoluje nám prožívat extatické meditační stavy, prorazí nevyjádřené emoce, dá svobodu hlasu, můžeme pocítit stavy propojení s celkem, splynutí, beztíže. Naše energetické tělo, pokud mu to dovolíme, se rozšiřuje podobně jako při jiných tranzovních technikách daleko za hranici kůže, fyzického těla.

V rovině tělesných vjemů je možno se cíleně zaměřit na propojení jinové a jangové části sexuality, či jinak řečeno minusového a plusového bodu. Jiná místa těla a pohlavních orgánů / joni a lingam/ znamenají ono ženské, receptivní vnímání sexuality, jiná jsou při stimulaci  plusová, mužská. Pokud dokážeme vybalancovat jejich vnímání –v tomto případě stimulací při masáži- dochází k jakési integraci uvnitř našeho těla, ke zcela novému prožitku silné energie – která nesměřuje k orgasmickému uvolnění, k výkonu či hmatatelnému výsledku s koncem, ale k rozšíření extáze až za hranice fyzického těla. A rovněž k prožitku nepomíjivé plnosti a hojnosti. I když jde o pokročilejší stavy vědomí, v tantře jich může být právě díky silnému „zdroji“ dosaženo velmi rychle u těch, kteří jsou vnímaví a mají zkušenost s nějakým druhem meditace. I když se může jevit v tomto pojetí člověk jako energetický čip, baterie s minus a plus, lidský tantrický rozměr dostává jakýkoliv riuál právě tím, že jsme v neustálém kontaktu se svým srdcem (i  pohlavím), laskaví, citliví a empatičtí . Tento prožitek extáze bez cíle a orgasmu je velmi ozdravný pro ženu i muže

 

 

Sexuální terapie traumat

V oblasti intimity neseme často nevědomá zranění a omezení, které se jako tělesný vtisk

usazují do tkání těla v dané oblasti. Speciální léčení tedy znamená –vnést znovu do těchto míst

pozornost, čisté vědomí –což často při doteku /různým tlakem, vibrací/ může v různé síle evokovat a vyvolat  dávno zasunutou emoci

a umožní ji člověku přinést na světlo, v bezpečném prostředí si ji „prožít“ uvědomit a např.

pomocí dechu či hlasu ji vypustit. Mohou to být veškeré formy sexuální manipulace,

zneužívání na fyzické či duchovní úrovni, porod či trauma z potratu –to vše se ukládá v tkáni,

i když mysl tento atak dávno vytěsnila. Na našem prameni energie sedí pomyslný „žabák“ a my o něm nevíme,  Jedná se o velmi účinné a hluboké léčení, kdy klient již nemůže zůstat v roli pasivní oběti, ale stává se zodpovědným za své léčení (jelikož se chce konečně potkat se svou plnou životní energií a silou, se svým potenciálem. Pokud žije v „polozamrzlém“ stavu, často mu nic jiného nezbývá a tak se dá do hledání.  Takovéto léčení nemusí mít podobu hysterických dramat, jako spíše vědomé a klidné pozornosti, naslouchání, jež věnujeme klientovi a jeho tělesnému i případně evokovanému duševnímu prožitku. Po opakovaném léčení se může uvolnit proud pozitivní životní energie, který se projeví v mnoha oblastech jeho života a vitality, v novém prožitku sexuality, v jiném přijímání partnera atd..            

 

Helena

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Proč si mají ženy dopřát tantrickou masáž.....

 

Přáním každé ženy je být hýčkána, přijímána taková, jaká je, se všemi svými dary i „nezdary“ na cestě životem. Jsou období, kdy se tok této blahodárné energie může zastavit, nebo jí prostě není dostatek. Nebo jsou naopak období, kdy doslova přetékáme radostí z doteku a blízkého kontaktu s jinými lidmi. Tehdy přemýšlíme, jak tuto sílu uchopit, užít si ji a objevovat v ní pro nás nové možnosti. Cítíme se krásné a všemi směry překypující dáváním, měkké, hravé a oddávající se. Obojí může být impulsem k prožitku tantrické masáže, která nejen dokáže zacelovat ony temné díry, ale i oslavovat vše krásné v nás.

Souboj s vlastním strachem

Na počátku je většinou obava. Žádný strach! Bojíme se všichni – přílišného otevírání a intimity obzvláště. Někdy to nedokážeme ani se svými nejbližšími a teď se najednou ocitáme v rukou neznámého člověka. Je to zvláštní, až transformační vhled do jiných struktur ze zaběhnutého uvažování. Když ale tohoto pomyslného strašáka, který nám brání v poznání neznáma, překonáme, jsme zase o kousek bohatší. Už pro ten pocit, že jsme zase na jednom malém vnitřním „bojišti“ právě zvítězily! Možná se potkáme s potlačenými pocity něčeho nepřijatého v nás, ale to jen proto, aby o sobě daly vědět! Dost se nás už natrápily a chtějí pryč.

Žena se při masáži potřebuje ocitnout v naprostém ovzduší důvěry, tepla lidského (i fyzického) i pochopení. To jí může poskytnout jak žena, která dobře „ví“, tak laskavý, provázející a bezpečný dotek muže, který sice nemůže tak dobře znát svět žen, ale chová k němu posvátnou úctu, aniž by ustupoval ze svých mužských pozic. V tomto případě i žena může nahlédnout do mužského světa a možná zaléčit některá stará zranění, vzniklá z nepochopení, míjení či nedostatku komunikace s tímto polaritním principem. Většinou každá žena vycítí, na jakou masáž je „připravena“

Někdy je velmi těžko přesvědčit ženu slovy, že její tělo je hodno přijetí a oslavy. Slouží jí věrně mnoho let, někdy se ohlašuje bolestmi a nemocemi, nese stopy péče o ostatní, porodů a starostí o děti, blízké, a tímto vrásněním času zkrásňuje (Přestože většina módních časopisů ji přesvědčuje o opaku!) Ale pouze potud, pokud tuto hrdost na „prožité“ cítí ona sama, v ideálním případě, pokud jí to zrcadlí i její partner. Dotek při tantrické masáži umí vyjádřit vše, na co jsou slova příliš plochá a rozum příliš konkrétní.

Po půl hodině masáže již žena, ocitne li se v prostředí důvěry, automaticky „přepíná“ na své vnitřní cítění sebe sama a přeje- li situace, odřízne se od vnějších rušivých vlivů. Je jen ve svém těle, s láskyplnou pozorností jiné bytosti, muže či ženy, je jemně vedena k hlubšímu prožitku, který nemusí být nutně a ryze „sexuálního charakteru“. Impulsy se sbíhají do svého středu i z těch nejméně navštěvovaných či periferních částí těla. Žena si může třeba jen uvědomit, ano, přesně toto od pradávna žádám, a tuto oslavující péči a podporu v první řadě „dodám“ sama sobě. To je ostatně ten nejzaručenější způsob, jak něco obdržet. Druzí se pak rádi připojují – protože je ona sama „přitáhne“. Právě tohle zapeklité přijímání či spíše nepřijetí sebe sama může pomoci prolomit tantrická masáž.

S tím souvisí i problém nedostatku doteku, podobně jako u mužů. Táhne se s námi jako nit již od raného dětství. Žena, neznající jako dítě neustálé laskání a mazlení matky a všech z okolí, možná cítí podobný ostych předávat tento dotyk svým dětem. V mnoha případě si to uvědomí, rozdává hodně – ale jiným. Sobě až na posledním místě. Ted přichází řada jen a jen na ni. Pro mnoho žen také velmi nezvyklý pocit: dovolím si i já být na chvíli oslavovanou Bohyní?

Žena divoška – prolomení bariér

Prožívat naplno své ženství, potěšení z dotyku i úžas z rozbouření energie v těle, by mělo být právem každé ženy a v každém věku, i když podoby přijímání a prožitku se samozřejmě věkem proměňují. Staří Indové dávno věděli, v čem spočívá elixír věčného mládí a krásy. Mizí staré vzorce, jež nám předávala po staletí naše kultura, podmíněná vždy nějakou ideologií. Mizí nevědomá omezení našich matek a babiček „tohle se přeci nedělá“. Svobodná žena v tomto smyslu začne vládnout magii své vlastní přitažlivosti. Stane se bytostí, kterou ostatní nemohou už tak snadno ovládat, bytostí v souladu sama se sebou, vnímající vlastní dělohu jako centrální orgán zrodu nového. Nedeformovaný uvolněný prožitek se kouzelně přenáší do všech oblastí jejího života. Pryč je utrápená tvář ženy obětující se, pečovatelky o druhé. Cesta k této svobodě je někdy dlouhá a podmíněná mnoha dalšími zkouškami. Tantrická masáž může být právě oním pomocným krokem na cestě k osvobození a za vlastní silou.

Tantra je pro ženu velmi přirozenou cestou návratu sama k sobě ve všech aspektech. Ve své hravosti, důvěřivosti, intuici, divokosti i touze po prostoupení a harmonizaci všeho kolem, lidí, vztahů, věcí, naučí pečující ženu nepopírat sama sebe, uctít své tělo a v konečném důsledku být onou krásnou bytostí, jež je mnohem více schopna dávat, protože rozdává ze své hojnosti. Začít objevovat tuhle cestu můžete kdykoliv. „Tantra“ je otevřená cesta všemu a všem...

Helena

 

 

Proč si muži dopřejí tantrickou masáž

 

K tomuto tématu přistupuji s jistou úctou. Je to jasné. Nejsem muž. Když  píšu a přemýšlím o ženách, mohu vycházet z pocitů svého těla, z jeho prožitků i z jakési pradávné ženské paměti.

Na tomto poli však vycházím z mnoha prožitých setkání v intimním prostoru, ze sdílení a koneckonců i z toho, jak který muž vyzařoval pro mě před a po masáži. Byl to pro mě vždy vstup do neznámého světa .  

         Jeden impulz byl společný. Muži, kteří přicházeli, chtěli poznat v životě něco nového, objevovat a dotknout se toho lákavého, tajemného a vlastně i duchovního,  o čem se v hospodě ani na fotbale příliš nemluví. A samozřejmě taky prozkoumat svůj zdroj vitality a dobrého pocitu mužství, totiž vlastní sexualitu.  Možná v nich právě zrál nějaký proces změny, který je tlačil ze zajetých kolejí. Ve vztahu, v rodině, v pracovním nasazení. Řada vyčerpaných manažerů přišla objevovat nové zdroje energie, které by jim umožnily přežívat neúprosné tempo vnějšího světa a vidět věci (i ) z jiné perspektivy. Při masáži se naučili mnohdy to nejtěžší – zastavit se alespoň na dvě hodiny,  příjemným a  přijatelným způsobem, a JEN vnímat svoje tělo. Tak jemně a hluboce, jak to lze právě při tantrické masáži.  „Vykoupat v ženské jinové energii“ pro doplnění zdrojů a nastolení rovnováhy. Pro některé bylo tohle zastavení hlavním léčivým zdrojem.

      Přicházeli i ti, kteří se zamýšleli nad tím, jak zkvalitnit svůj vztah s partnerkou, jak lépe i pro ni prožívat svoji sexualitu na jiné úrovni. Tuším a doufám, že si mnozí odnesli ono kouzlo domů a věnovali ho své ženě. Někteří s klientů si přišli pro přijímající dotyk, protože v běžném životě si ono hýčkání prostě nedovolili. Nebo se jim z nejrůznějších důvodů právě nedostávalo. Pro aktivního dobyvatele a „dříče“ je role   přijímajícího novým zážitkem. Samozřejmě hraje u mužů roli erotická touha, ale vymezí li si masérka jasně svůj prostor a hranice, může pak být sebejistým průvodcem, který se pozorně a s láskou věnuje tomu, co je skutečným cílem tantrické masáže. I muž se pak může lépe soustředit na své nitro a ne na dobývání „jiného území“.

 

      Léčivé účinky má masáž i při jakémkoliv nepřijetí svého těla, při pocitu „nejsem dost dobrý, aby o mě některá žena takto pečovala. Láskyplný dotyk léčí rány a traumata. Aniž by bylo nutno znát přesné okolnosti zranění, moudré tělo vyplavuje endorfiny, které pomáhají v procesu sebepřijetí lépe než jakákoliv antidepresiva. Jedním z cílů tantrické masáže je energetické propojení našich pohlavních orgánů se srdcem a vyššími centry. Pohybujeme se na neprobádaném území, pokud bychom chtěli např. vysledovat účinky tantrické masáže při nejrůznějších psychických potížích, depresích, autistickýmch sklonech. Intuice  však většinou řídí, kam má a kam může masáž zajít, jaká hladina vysoké energie je pro klienta zvládnutelná a léčivá. Stačí s ním opravdu být, v klidu a plné pozornosti, vědět, že co se děje, děje se správně. Masáž prostaty, která může být součástí tantrické masáže, je např. důležitou prevencí před strašákem dnešní mužské populace, rakovinou prostaty. Zároveň je pro muže zcela jiným transformačním prožitkem bytí.

 

 

      Přicházeli i  muži v plné mužské síle, kteří dobře znali svůj zdroj, ale zároveń tušili, že v tantře a jejím pojetí sexuality mohou v sobě objevit další netušené možnosti na jiné úrovni, pomocí dýchání dosáhnout např. celotělního prožitku orgasmu bez vybití energie. Pro sebe, pro svoje schopnosti „vládnout“, pro větší sílu v běžném životě.

 

     Je krásné vidět, jaký potenciál jemnosti a něžnosti se skrývá v mužích. Jeden z takových pokročilých klientů, Ind mě ke konci masáže vtáhl do jakéhosi tance, ve kterém mi věnoval a přenesl na mě vědomě všechnu vybudovanou energii. Bylo to jedinkráte, nezvyklé, nevinné a krásné. Inu, kolébka tantry se nezapře. S těmi, kteří přicházejí, jsem v intimitě, meditaci, v totálně blízkém kontaktu a připadá mi to přirozené a nevinné. Někdy se cítím totálně jako žena, někdy prostě jako  lidská bytost. Vidím muže bez „převleků“ a masek, kdy na chvilku odloží na věšák své Ego. Říká se, že ve smrti a v sexu jsme pravdiví.

Věřím, že po odchodu neztratí nic ze svých pevných pozic, dobitých  kvót a území, vybudovaných malých impérií, ale budou  navíc nakládat se světem i sebou samými tak nějak  - tišeji  a laskavěji.

HK

 

Sexualita versus tantra

 

Setkávám se s tím neustále. Řeknete- li , že se zabýváte tantrou, nastane často ticho, dotyčnému  naskočí snad výjevy z  Kamasutry, milostné orgie nebo pikantní rituály nahých postav. Nebo zdolávání trojitých orgasmů jako vytrvalostní sport s nasazením maratonského běžce. No a o tom se prostě „jen tak“ nahlas nemluví. Takový je dnešní západní pohled u širší veřejnosti, pikantní příchuť tantry, dobře prodávaná médii je ještě podpořena zařazením tantrických aktivit v rámci přehlednosti mnohdy pod erotické služby. Nevidíte pod tím to, že se třeba někomu díváte do očí tak dlouho, až ho skutečně uvidíte. Nebo zkusíte položit ruku na jeho srdce a půl hodiny vedle něj ležíte a posloucháte, v jakém rytmu tluče. Zdravíte přítele a přivinete si ho k srdci, chviličku  tak setrváte, a cítíte , jaké teplo z něj k vám jde. Tantra je hlavně o naší živosti, vřelosti a pravdivosti, na to má každý „živý“ právo i potenciál  - není sektou vyvolených. Je li sexuální síla pramenem života – tak na ni prostě nemůžeme zapomenout, zamknout ji do Pandořiny skřínky. A  tak je tantra „i“ o sexualitě. Musíme ovšem vycházet z toho, že sexualita není zaopovězená „třináctá komnata“, ale že nám prostě sluší, děláme kvůli ní spoustu smyslných i nesmyslných činů, které dávají naše kolo života do pohybu, rozzáří nás, někdy stahuje do temnot,  propojuje naše energie až k extatickým stavům, léčí, přináší vize a hluboké vhledy. Takto chápána, stane se posvátnou záležitostí, která má hodně daleko ke kopulačním pohybům. Je čistá, přirozená, mocná  a není kvůli ní nutno „ztišovat hlas“.

    

      V důsledku, kdyby ji společnost viděla takhle, asi by se nám trochu zhroutil pornografický trh, který je pěkně zhusta živen z našich potlačených potřeb a projekcí. A pěkná řada filmů a „uměleckých“ děl by se ukázalo jako vykalkulovaný produkt trhu, živený našimi iluzemi a závislostmi ega či „omamná droga“ pro utišení nespokojené duše. Z tantrického pohledu by asi zmizelo i věčné a oblíbené téma ženských časopisů – „Přišla  jsem mu na nevěru, co  s tím“, „Z našeho manželství vymizel sex“ či „Impotence mužů v přechodu“, které zdánlivě nemá řešení, kromě pilulek. Tantra a její energie by sebraly vítr z plachet i kosmetickému průmyslu a zázračným preparátům za tisíce, které udrží „věčné mládí“. Ale určitě by bylo na světě víc radosti, krásných sebevědomých žen všeho věku a pozitivní energie.

 

   Dřív, když jsem byla na kurzech se záhadnými názvy – Třináctá komnata či Masáž jóni a linghamu či prostaty, „Čtvrtá dimenze“ – připadala jsem si, že tak nějak vstupuji do „tajného bratrstva spiklenců sexu“. Dnes mám opačný problém. Přijde mě to tak přirozené a hravé věnovat se celému člověku při masáži i s těmito částmi těla, že si znovu a znovu musím s pochopením připomínat  existující tabu, když se o tom bavím se světem venku nebo s těmi, kteří přijdou na masáž. A masáž prostaty – to už je skutečně o spolubytí v hlubinách lidskosti.  Nějak se mi převrátilo, co je vlastně normální a naštěstí je to nakažlivé pro obě strany. Během masáže jsem ve svém svobodném světě – to, co má čistou energii lásky,  přijetí a radosti, je dovoleno a tisíckráte posvěceno v jakékoliv podobě. Asi jsem si, i vzhledem k výchově v původní rodině, kde stěží padlo slovo „menstruace“ a i můj dětsky nevinný dotaz, co to znamená „smyslná“(ve všech románech psali, že měla „smyslná ústa“ a já to fakt ve svých deseti neuměla..) vyvolal rozpaky mé matky,  tuto životní kartu musela vytáhnout. Takový „návrat ženy domů“ a narovnání.. 

 

Ano, tantra je pro mě jako vědomá i rozkošnická žena, která chce z cesty odstranit vše, co brání vyzařování její krásy, naplnit ten očištěný prostor pro sebe i pro všechny kolem jako voda, rozlít se do posledního místa, které svým teplem a láskou vytvořila, spřádat harmonii bez ostrých úhlů, plynoucí v tanci smyslů, pochopení i péče. Tantra je pro mě jako pohyb plodu v matčině lůně, návrat do krajiny bezpečí a  prapůvodní čistotě. Tantra je pro mě neustálý úžas z jasné a pronikavé mužské energie, která je tvořivou výzvou k pronikání do jiného světa, elektrickým výbojem, nutícím smysly ke zbystřené pozornosti, totálnímu střetu a následné touze po splynutí a Jednotě, kdy se zastavuje čas.. Tantra je pro mě vděčnost za každý záhyb mého těla, za každou křivku , která je oslavována.

V tomto smyslu tedy ani já necítím potřebu „ztišovat hlas“ .

HK 

 

 Tantra a krása ženy

 

        Žena je nejkrásnější, když vyzařuje své ženství, které může mít mnoho podob. Je krásná jako dívka plná očekávání příštího, jako matka, nesoucí v náruči dítě, je krásná jako rozvášněná milenka, právě tak jako utišující zralá žena, o kráse starých žen a jejich vědoucích hlubokých očích nemluvě. Tantra jako starodávné „učení“ uctívající božské energie Shivy a Shakti, muže a ženy, si je síly ženství dobře vědoma. Dnes jsou pro nás tančící postavy indických božstev spíše krásným rituálním symbolem, zmizely chrámy a tantrické kněžky, ale podstata celého učení se nemění. Tantra doslova vytahuje z ženy její ženskost, živí ji a podporuje ve všech podobách. Muže pak učí se adekvátně a s úctou k této ženskosti vztahovat, aby každé setkání, nejen milostné, bylo inspirujícím a vzrušujícím aktem mezi dvěma póly, které obohacuje obě strany. Setkání mužského a ženského principu tak není chápáno jako bitva o moc, kdy jedna strana nutně musí odejít ponížena. Skutečný muž je k ženským atributům své Shakti přitahován jako magnet, je to pro něj neznámé území, výzva hodná bojovníka, neustálá jiskřivá inspirace a zkouška jeho kvalit.

     Vraťme se však ke kráse ženy. Je- li náležitě viděna, odhalena a oceněna její ženská stránka, jako se rytíři a trubadůři dávných věků klaněli ženskosti v ryzí podobě, rozkvétá a rozdává své dary z niterného pocitu štěstí. Nemluvím tu o modelkách a kráskách z titulních stránek časopisů. Zní to jako nesplnitelné přání a sen, ze kterého se vrátíme do dnešní unavené, uspěchané a vyčerpané doby. Skeptici pohotově namítnou, že dnes je konec starodávným rituálům, obraz světa se změnil, ženy jsou emancipované, výkonnější než muži, dovedou vládnout i ničit. A přesto žena zůstává ve skrytu duše stále onou Shakti. Pod závojem starostí, nepochopení a implantovaných falešných přesvědčení chce a vychutnává si stále totéž, co její dávné předkyně. Je tím doslova zevnitř vyživována a při nedostatku vadne jako květina, která není zalévána. Její sebevědomí však není odkázáno jen na vnější poklony, ale celé to začíná uvnitř jejího vlastního těla a jeho přijetí . To je ten první signál pro svět venku.

        Tantrické umění se jemně a nenápadně vrací z ilegality do dnešních časů, aby připomnělo onu dávnou hru na „muže a ženu“, vrátilo sexualitě její skutečnou životadárnou sílu a intimnímu spojení jeho posvátnost. I v současných rekvizitách, doslova na vlastní kůži, můžeme dnes prožít tantrické rituály. Dotýkají se něčeho esenciálního v nás, naší ohnivé síly, zdroje života, pocitu „božství“. Poznání extatického prožitku ve zcela jiném světle osvobozuje naše strnulé představy a otevírá nový prostor. Odstraněním společenských závojů a nánosů, kostýmů a převleků  se odhalí pravdivá tvář. Ta je vždy krásná už ze samé podstaty.  Žádné líčidlo, nejrafinovanější make- up nedokáže rozzářit ženu tak, jako když se třeba jen na malou chvíli dotkne úplné volnosti a přirozenosti svého těla. Naše vědomí si onen moment pamatuje a znovu vybaví.  V partnerské  lásce, tak trochu jak slepci s holí, zkoušíme objevovat novou intimitu a úctu, běžnou výměnu „něco za něco“ nahrazujeme novými uvnitř duše tušenými zákony. Pohybujeme se na neznámém území, učíme se obdarovávat a uctívat beze studu své vlastní tělo, které bývalo donedávna  zahalováno tmou, zvláště jeho „tzv. nečisté části. Tantra dobře ví, že právě v  „odhalování nepatřičných částí“ je klíč k naší vitalitě, našim strachům, léčení dávných bolestí a konečně i novému prožívání radosti a oslavy života „v těle“, ne mimo něj, jak to hlásá řada učení. Ostatně to ví i řada osvícených terapeutů a psychologů, avšak běžně chápaná etika „terapeuta“ jim nedovoluje jít za tuto hranici při práci s klientem. Jedno, zda se novodobí léčitelé a kněžky tantry nazývají „tantric therapist“ „sexual body worker“ či třeba v podnikatelským termínem „sexkouč“. V poctivém přístupu je vždy tělo bránou k něčemu vyššímu v nás, k prožitku, který nás obohacuje, uzdravuje, sytí a překračuje běžné hranice.

      Tantrická masáž, je takovým novodobým prožitkovým rituálem, který může mít mnoho podob. ( termín  masáž tu lehce technicky zavádějící). Jde doslova o komunikaci dotekem, niterné setkání, vysílání a ladění energií těla, plné vnímání přítomnosti druhého v jeho přirozenosti. Tělo je tak bránou k navázání vyšší komunikace. Vrátíme- li se k tématu ženy a její krásy, jde vlasně o věc tak prostou, jakou je odkrývání jejího přirozeného vyzařování přes bariéru studu, vnitřních příkazů a zákazů, podpoření její radosti a hrdosti na to, že je ženou. V tomto je tantra opravdová čarodějka a používá nejmocnější síly, která však nikdy nesmí být zneužita. Žádná manipulace není možná.  Tantrická masáž je vědomým přístupem k moudrosti těla,  ne erotickou hrátkou, která „nutí“ dotyčného člověka k modelovému prožitku. Každý jsme jiný. Jde o úctyplné sdílení intimity s někým, kdo se odhodlá vydat se na dobrodružnou cestu s plným respektováním jeho hranic, kde se právě nachází. Ty jsou často vyjádřeny ne slovně, ale samotným tělem. Proto je potřeba plné bdělosti dávajícího, aby nedošlo nevědomým invazivním  zásahům do intimity a následnému uzavření těla příjímajícího. Jakýkoliv scénář a očekávání výsledku při masáži je tedy nepatřičný, není cíle, ale jen pobývání spolu, následování všeho, co se právě děje. Jen tehdy, když „klient“ pocítí důvěru v toto spolubytí  a oddá se energiím, které se objevují, probíhá skutečně tantrická masáž, při níž lze postupně stoupat na vlnách vlastního vzrušení až k neznámým prožitkům a vizím a doslova prozářit své vlastní tělo. Přijímající se nenechá oklamat naší technikou, vnímá v každém našem pohybu, co je pravda a co ne, i momenty, když, byť jen na chvíli, odlétneme myslí. Tento zákon platí bez výhrad.        

 

     Zvykli jsme si pohybovat se schouleni v zimnících za tmavými brýlemi, obrněni svými auty a domy s vysokými ploty, naše řeč zná způsoby, jak komunikovat a přitom neříci nic. Skutečná intimita je nahrazována výhodnými dohodami, mnohdy i nás samotných se sebou. V tuto chvíli se nám možná zdá absurdní a nebezpečné setkat se s někým „ve své nahotě“. Je to opravdu odvážný skok do neznáma . Můžeme si dovolit se odhalit? Vzdát se oděvu, který nás tak bezpečně chrání? Jací asi jsme, když to vše odhodíme?  Zranitelní, stateční .....a krásní

 

HK

  

Osobní cesta ženy k tantře

Dotek je pro mě svět ticha, posvátný prostor bez omezení, kde se nedá manipulovat slovy…

 

Stane se, že o tantře vůbec nic netušíte, ale jednoho dne do vás něco ťukne. Někdo, na koho slyšíte, se třeba zmíní: a co kurzy tantry, to by mohlo být to pravé. Tak to zkusíte. Ano, máte „odžito“ pár vztahů, víte něco o sexualitě, o doteku, o intimitě, o partnerství, ale je to tak trochu neposkládané. Proč tedy na vlastní oči nezjistit, co vlastně to starodávné slovo tantra, evokující veřejnosti spíše rafinované pozice s Kámasutry, znamená. A je to vůbec pro mě? Zmatek provázejí obavy a strach z neznáma, do čeho jste se to zase pustili. Nic se ale neděje náhodou a najednou jste uprostřed svého prvního semináře. Možná trochu v obavách a v křeči, ale to spíše proto, že je vám tady nabídnuto tu křeč odstranit a vy to prostě tak hned neumíte. A tak se pomalu učíte prostě být, přirozeně a bez znásilňování. K oněm sexuálním pozicím z Kámasutry to má stále hodně daleko. Učíte se dívat na druhé lidi, stát proti nim a opravdu je vidět, dýchat v jejich rytmu, zlehka se jich dotknout, cítit je. Učíte se vnímat a užívat si svoje tělo, jak se roztančí a vlní, nebo se naopak rozepne do své divokosti bez hranic, jaká je to tichá vnitřní radost, která nepotřebuje diváky a nebojí se ani odsouzení. Jde to pomalu, jemně, s postupným odkrýváním mnoha bloků, které v nás zanechali v dobrém úmyslu naši rodiče, naše kultura nebo třeba poslední nevydařený partnerský vztah. Najednou pochopíte, že tantra je především o otevření se svobodě, vlastní kráse, vlastnímu světlu, sebevyjádření, samozřejmému právu na prožití radosti a tedy konečně i zdravému smyslnému požitku. A tady jsme konečně u sexuality, vrcholného prožitku radosti a živosti. Ať to popíráme, jak chceme, je to tak. Je to náš oheň, který nás napájí a oživuje, vede odněkud někam, často i kam rozumem nechceme. Je to síla, kterou často „prodáváme pod cenou“, potlačujeme či zneužíváme, devalvujeme nebo odsunujeme do třináctých komnat, a ona je přitom tak nevinná! Pokud se tedy přesně tak nevinně na ní díváme.

Přijde den, kdy se ocitnete poněkolikáté na semináři a to „nenormální“ se vám zdá přirozené a lidské a to „normální pro okolí“ tak trochu přidušené, smutné. Zažijete stále víc momentů, kdy odložíte své „role“, a vám se uvnitř strašně uleví. Takhle nějak jsme se přece v hloubi duše chtěli cítit odpradávna… Naprosto všichni si tím procházíme. Dříve či později, teď či Jednou… Tantra je tedy cestou nejen k vlastní sexualitě, ale i k lidem. Co mám v sobě, mohu nabídnout těm okolo, jako dort na zlatém podnosu. Nic víc. Nekonečné objevování, někdy dojemné a tiché, jindy trochu bolestné, protože na povrch vyplouvají zasunutá zranění, příště radostné a vybuchující, ale vždy opravdové.

Pro toho, kdo to jednou okusil, je radostí provázet ostatní na této cestě objevování a uctění vlastního těla. Úcta a pokora je na místě, protože „dávající“ nebo chcete-li masírující, moc dobře tuší, kolik sil stojí se otevřít a nabídnout se „světu ven“, za svou vlastní skořápku. A taky ví, že to vážně stojí za to. Je úplně jedno, jak jsme narostli, malí, velcí, tlustí či tencí, zda jsme staří či mladí. Jsme to MY a každý náš tvar, záhyb či velikost má svůj jasný nezaměnitelný smysl. Přesně takoví chceme být přijímáni, ne pod vrstvou makeupu a v „převleku“. Proto je tantra masáž především rituál úcty k tělu než masáží v pravém slova smyslu, i když se to v ideálním případě smíchá vše v rozumem nevysvětlitelný blahodárný koktejl energie, živosti a lidského sblížení. Nevymezuje pravidla, postupy, nepřikazuje. Pro ženu cesta přirozená jak pro rybu voda, pro muže pak zjemňující síla za hranicí rozumu, pojmů a slov. Jsem ráda, že je mi dopřáno dotekem vstupovat zno

"Prosba na naše muže" 

Milí naši muži,

my dobře víme, že se někdy v těch našich tantrických rituálech a hledění do očí a bůhvíkam ještě, cítíte trochu nesví a jedna vaše část velí okamžitý útěk. Touží po akci, dělat něco významného, hmatatelně světu, státu, obci, rodině užitečného a změřitelně efektivního. Možná se cítíte podobně nepatřičně jako my na fotbalovém stadionu, vrtíte se a v mysli odměřujete čas, který jste obětovali na oltář klidu v partnerství. Když nám pět minut tantricky hledíte do očí, tak třeba vaše levá půlka mozku ze zvyku odhaduje množství  zmeškaných hovorů na mobilním telefonu či jiné podnikatelské ztráty.    Prosíme tedy, nahlédněte do toho našeho světa, pobuďte v něm chvíli, protože nás to posiluje, vrací nám to sebe-vědomí, chuť vám dávat a hýčkat vás. Chceme s vámi naplno pobýt v tomto okamžiku, kdy neexistují termíny a hodnocení, s pravou i levou půlkou mozku, se srdcem, s celým vaším tělem. V jiném prostoru, kdy jsme Ženou, kterou jste si kdysi dobrovolně a mnoha hezkými slovy vyvolili, a ne tou „vaší“ Aničkou, Terkou či Mařkou, co je stále k dispozici. Chceme, abyste si nás fakt pořádně prohlédli, naše oči, naši tvář. Abyste se nás zkoušeli – jakkoliv neuměle a bez exotických  technik  - dotknout stokrát a pokaždé jinak, jak to v té chvíli skutečně cítíte. Abyste dokázali chvíli s námi dýchat jako jedna bytost. Abyste viděli naše prsa, rty, znovu a poprvé, abyste se naučili vstupovat do našich ženských chrámů s úctou a pozorně.  To všechno Vám  totiž s láskou dvojnásob vrátíme!      

Helena                                                                 

 

vu a znovu do kontaktu s něčím tak lidským.

 

Helena Křováková

 


Domácí vinotéka a lednice na víno. , Indukční vařič a indukční nádobí , Zahradní nábytek výprodej , Domácí vinotéka , Lednice s mrazákem Liebherr - špičková kvalita lednic